p      Strana 19  
q    
q Řešení záhady pohonu UFO?
Na rozdíl od časů, kdy platily pouze konvenční teorie vyrostlé na živné půdě Newtonových zákonů, dnes "víme", že gravitace není dána množstvím ani rozložením hmoty v prostoru. Výpočty opírající se o tento předpoklad nikdy nedávaly smysl - hustota hmoty není zdrojem gravitačního pole.
Hustotu hmoty určuje počet elektronů v oblasti valenčních slupek jádra atomu a možnosti změny pozice elektronu v míře, které je schopen, aniž by atom opustil. Hmotnost je tedy dána velikostí mezer mezi jednotlivými atomy.
Aktivní tělesa jako planety, hvězdy, galaxie a jejich seskupení - jinými slovy to, čemu říkáme vesmír -, to vše vytváří v prostoru různě silná a navzájem prolnutá gravitačně-magnetická pole. Tato tělesa, z nichž některá disponují vlastním elektromagnetickým polem, jsou bez ohledu na vzdálenost v neustálé interakci, neustálém spojení, jako kdyby všechna visela na uzlících jediné obrovské pružné pavučiny.
Vzájemné ovlivnění polí jednotlivých těles a seskupení slábne s přibývající vzdáleností. Jelikož ve skutečnosti neexistuje žádná část vesmíru, kde by se jejich síla neprojevovala, musí v dostatečné míře působit i ve zdánlivě mrtvém, "nekonečném" mezihvězdném a mezigalaktickém prostoru. Protože vesmír je jedno obrovské, relativně nehomogenní, ale svou všudypřítomností přesto ucelené gravitačně-magnetické pole, nabízí se možnost pohybu po úrovňových "hladinách" jeho siločar, spočívající v prostém využití vzájemného ovlivnění.
Následující způsob je naší technologií za určitých předpokladů realizovatelný. Existuje ještě jeden, mnohem jednodušší, ale k jeho pochopení a realizaci je potřebná celková změna pohledu na gravitaci jako takovou, i když současné hypotézy nejsou daleko od pravdy.

Vytvoříme-li svazek elektromagnetického záření potřebné intenzity a vyzáříme ho do prostoru, v němž jak zřejmě správně předpokládáme existuje "ucelené gravitačně-magnetické pole" (UGMP), ze zdroje umístěného ve vhodném tělese - uvedeme toto těleso do pohybu. Podmínkou je dosáhnout natolik silného okamžitého směrového "tlaku" vyzářené energie, aby se vytvořila elektrogravitační vlna (EGV) korespondující s frekvencí UGMP nejbližšího (nebo místně nejaktivnějšího) tělesa.
Těleso vysílající EGV určitým směrem je v dosahu působnosti nejbližšího zdroje vyzařujícího UGMP přinuceno neustále zrychlovat. Změnami intenzity a směru výstupu energie EGV je velmi snadno ovladatelné.
Posádka se přitom ocitne v jakési "uzavřené kapsli" vlivu lokální gravitace (je ve vlastním uzavřeném systému uvnitř transformovaného pole, obklopujícího okolí stroje) a nevnímá vůbec žádné přetížení. V podstatě se cítí stejně, jako my na Zemi. Nevnímáme, že se s námi pohybuje obrovskou rychlostí kolem Slunce a spolu s ním, pro pozemská měřítka zcela nepředstavitelnou rychlostí, obíhá střed galaxie.
Posádka lodě "svázaná" s vlastním systémem, jehož je nedílnou součástí, není vystavena ani vlivu odstředivých sil, a to (pro pozorovatele z jiného systému!) ani při zdánlivém zrychlení 80 až 8000 G a více, kterého "neidentifikované létající objekty" během často pozorovaných neskutečných manévrů bez námahy dosahují.
Za těchto okolností by relativní zvyšování hmotnosti tělesa při rychlostech blížících se rychlosti světla (vzhledem ke způsobu získávání energie) bylo dokonce výhodou! Vyšší hmotnost tělesa (která se projevuje pouze při pohledu na jeho uzavřený systém zvenčí!) za takových okolností nejspíše znamená současný nárůst energie gravitační vlny tímto tělesem vysílané. Úměrně se znásobí i schopnost přijímat transformovatelnou energii z prostoru.
Jediným dosud zdánlivě neřešitelným problémem je počáteční (startovní) energetický impuls.
Základním požadavkem, kladeným na konstrukci zdroje potřebně silného proudu (přepočteno statisíců ampér), je docílit v okamžiku startu obrovského spádového elektronového potenciálu, a to transformační jednotkou, zabudovanou do velmi malého prostoru.
Mnohem jednodušší by bylo převzít počáteční impuls od pozemní stanice! "Motor" sloužící k pohonu čehokoli je pak jen "prostým" zvenčí nabuzeným přijímačem a multiplikátorem, generujícím vlnění potřebné délky. Vyzařovaná energie pozemní stanice přitom není využívána přímo, ale je převáděna na interaktivní pole, umožňující transformaci přirozeného prostorového energetického potenciálu.
V této souvislosti opět připomenu výroky "spícího proroka" Edgara Cayce, jenž ve čtyřicátých letech hovořil o tom, že předchozí (atlantská?) zaniklá technická civilizace používala dopravní prostředky, které létaly, jezdily a pluly (i pod vodou) pomocí energie vyráběné centrálními zdroji. Speciálně upravené krystaly, umístěné ve zvláštních pyramidách ukončených kopulovitou nástavbou, vyráběly energii, jejíž pole obepínala celou zeměkouli jako slupky cibule.
Byla tedy buď rozdělena do odstupňovaných vrstev či sfér, anebo je to její vlastnost. Vrstvy měly rozdílnou charakteristiku danou jejich výškou nad povrchem Země, což umožňovalo jejich různé využití.
Nic nového pod sluncem? Cayce mimo jiné řekl, že: "... zneužitím této energie došlo k rozsáhlému narušení rovnováhy hladiny energetického potenciálu a následné katastrofě, která způsobila zánik atlantské civilizace."
To by ovšem znamenalo vytvoření jakési umělé anomálie, jejíž vliv zasáhl zemský povrch. Směšné? Nevědecké?
Dříve popisovaná zařízení (obdoba Caycem jmenované technologie) využívala krystalových oscilátorů, vytvářejících rezonanční kvantová pole mechanickými vysokofrekvenčními kmity. Zářič čerpal vyzářené elektrony z atomů krystalových mřížek kovů, které vyrovnávaly vzniklé "manko" volnou energií. (Ionizované atomy vydávají elektromagnetické záření a doplňují elektrony opouštějící valenční slupky nábojem "odsávaným" z prostoru.) Systém pracuje v nekonečné smyčce a energie se čerpá přímo z okolí!
Není to žádné perpetuum mobile!
Využití takových zdrojů ale zřejmě má své nepřekročitelné hranice. Z nejedné vlastní trpké zkušenosti víme, že gigantismus často vede ke katastrofám. Lze si jen těžko představit následky vzniklé nadměrným odčerpáním přirozeného energetického potenciálu. Nejspíš by došlo ke spontánní, ničím neovlivnitelné reakci, jejíž důsledky by zřejmě byly fatální.