| p | Strana 7 | |
| q | ||
| q | Fotony,
kvanty a slunovrat Elektronové záření vzniká i spontánně - rozpadem fotonů na kvanty. Záření gama provázející tento jev je prakticky všudypřítomné. Tento efekt musí jako většina fyzikálních procesů fungovat i obráceně! Logika tedy říká, že pokud rozkmitáme elektrony nasycený prostor, například mechanickým vlněním oscilátoru pracujícího na určité frekvenci mikrovln, musí vznikat shluky elektronů - kvanty. Směr toku takto získaných "balíčků" energie pak lze usměrnit zrcadlem, jehož povrch je nabit vhodným nábojem a zhustit tak obláček energie do paprsku elektronového záření. Tedy použít takzvanou elektronovou lupu, jejíž princip je základem televizní obrazovky. Abychom paprsek urychlili a zvýšili tak intenzitu jeho toku, musí být přitahován vhodným protipólem - předmětem s opačným nábojem než má zrcadlo, například ke kovové mřížce umístěné ve směru vyzařování. K polarizaci paprsku nutné k separaci a následnému odběru proudu na elektrodách (jako u MPDG) teď potřebujeme už jen vhodné magnetické pole. Kdo si myslí, že teď jsem se svými vývody "v háji", je na těžkém omylu. Právě naopak! Jsme u konce dlouhého hledání! Právě zde se totiž skrývá tajemná příčina přísně dodržované "rituální" podmínky orientace chrámů na východ Slunce. Na třicáté rovnoběžce přibližně v ose, probíhající ze severovýchodu na jihozápad. Představíme-li si zeměkouli jako obrovský magnet, najdeme v optimální zemské šířce, dané nejlepším možným poměrem mezi vzdáleností geomagnetických pólů a linií rotace, pásmo s téměř vyrovnaným poměrem vlivu sil severního a jižního geomagnetického pólu. Tato ideální linie je geomagnetický rovník. Ten nám ale sám o sobě ještě nestačí. Musíme najít i dynamický rovník - pásmo s největší intenzitou geomagnetického pole. Jelikož se tyto dvě čáry nikdy nesetkají (Země není koule ale "geoid"), je třeba určit linii, na které platí rozumný kompromis. V tom to vězí! Zde, v určitém vymezeném pásmu, můžeme stavět nejúčinnější "pastičky na lapání elektronů". Jistě už tušíte, že popisy stánku úmluvy a později Šalomounova chrámu nejsou ničím jiným, než detailními návody k jejich stavbě! Myslím, že dlouho hledané řešení hádanky nasměrování předhistorických a historických chrámových staveb a komplexů podle Slunce je na světě! Důvod přesného nasměrování je prozaický: Orientace osy směrem k vycházejícímu Slunci v den rovnodennosti - doprostřed úsečky, vymezující zdánlivý pohyb Slunce na horizontu mezi obratníky - zajišťovala dobrou střední účinnost elektráren v průběhu celého roku. Zdá se, že v době stavby mezopotamských zikkuratů, pyramid v Gizeh a mnoha jiných zařízení, v místech, která dnes považujeme za centra starých civilizací, se zemské magnetické póly nacházely v pozici, kdy požadovaná linie probíhala přibližně mezi dvacátou osmou až třicátou druhou rovnoběžkou severní šířky. "Obřady zasvěcení" - kolaudační kontroly elektrických a izolačních vlastností všech původních "chrámů", postavených poblíž třicáté rovnoběžky - se naprosto logicky konaly v den jarní rovnodennosti, kdy se dala očekávat nejvyšší účinnost. Díky tomu na této linii - nebo v její těsné blízkosti - najdeme mimo jiné i pyramidy v Gizeh. Rovněž kosmická letiště, jako sinajský Duat a Gudeův komplex, ležela na této linii, vedoucí přes sumerské Eridu, přes Persepolis a Harappu až do tibetské Lhasy. Přesně tímto směrem se dívají i oči velké egyptské "záhady" - Sfinx. Kudy asi vedla Jižní Amerikou? Tato linie, jež byla pro ty, kteří toho uměli využít, jakousí hlavní energetickou žílou planety, je zřetelně vyznačena nekonečnou řadou prastarých "chrámů a božišť"! Kolem těchto nepřehlédnutelných značek bezradně chodíme už pěkných pár století a zaměňujeme následek s příčinou. Další "záhada" je za námi. Rychle se blížíme k rozuzlení hned několika (tentokrát ryze technických) problémů najednou. Jeruzalémské
elektronové dělo |