| q |
O
hodnotě a věrohodnosti teorií
Rozhodujícím kritériem pro výpočet životnosti Slunce
coby termojaderného reaktoru je pouze odhadované původní množství
paliva. Přijmeme-li možnost existence původní dvojhvězdy, je tento
odhad při neznalosti kvalitativního a kvantitativního přísunu
hmoty po rozpadu prvotní soustavy velmi nejistý. Uváděné
"vědecké údaje" jsou tedy víceméně opět jen čistě
teoretické, "přes palec" udělané dohady... Rovněž tvrzení,
že Slunce vzniklo před zhruba 4,5 miliardou let je nepodložený axiom.
Popsaná prvotní fáze - pokud princip reakcí probíhajících na jeho tělese
a v něm skutečně odpovídá současným vědeckým představám (o čemž
se dá úspěšně pochybovat) - mohla trvat mnohem déle než jejich
pracovní hypotézy předpokládají.
Profesor Steven William Hawking z Cambridge, geniální fyzik a
opravdový Mistr intuitivního myšlení, již několikrát přesvědčivě
dokázal, že žádnou teorii nelze prohlašovat za konečnou
pravdu, i když je podložena celou řadou zdánlivě neochvějně průkazných
výpočtů.
Fyzikům dříve téměř posvátná Einsteinova teorie se dnes již zdá
být pouhou hypotézou obsahující řadu mezer. Objevují se stále nové
úkazy, které nevysvětluje a vykazuje i mnoho rozporů. Einstein, který
si byl vědom významu pojmu relativita, si nedělal nárok na "konečnou
pravdu"! Slavná rovnice E=mc2,
definující energii jako hmotnost násobenou kvadrátem rychlosti světla,
není konečnou definicí průběhu všech událostí v relativním
časoprostoru.
Ostatně jaký smysl mohou mít pokusy o výpočet relativních hodnot,
když jsou do rovnic dosazovány konstanty,
platné (s velkými výhradami) jen pro námi definovanou část "přehlédnutelného
prostoru"?
Jsou kosmické vzdálenosti (a tím i čas) měřitelné dráhou světelného
paprsku (jak bychom rádi), nebo je lze vypočíst jen dosazením dosud
nedostupných "časových" konstant, platných v odlišnými
energeticko-gravitačními vztahy "volně vymezených" a různě
zakřivených částech toho, čemu my říkáme prostor?
Zdá se, že vědě vůbec
nepomohl Oliver Heaviside. Jeho čtyři "klasické
Maxwellovy rovnice" ve skutečnosti jsou jen ubohým, k
nepoznání okleštěným zbytkem úvah muže, který byl
bezesporu jedním z největších myslitelů lidstva vůbec.
Tragické je, že na "plodech" Heavisidovy záškodnické
(ne-li zločinné) činnosti stavěl i Einstein. James Clerk
Maxwell nebyl pochopen - a věda, neznalá teorie vzájemného
působení polí, ztratila nejen v poznávání vesmíru takřka
100 let...
Hmota,
čas a prostor
Od dob, kdy vizionář Laplace vyslovil domněnku o možné
existenci těles s tak obrovskou přitažlivostí, že je nemůže opustit
ani vlastní světlo, už uběhla hezká řádka let. Pak se vyrojila
spousta úvah o černých, červích a jiných dírách v prostoru a čase.
Tyto myšlenky proměnily základy budovy teoretické fyziky, dosud pevně
spočívající na neotřesitelných "zákonech", na kus drolícího
se ementálského sýra. Ukazuje se (a je pečlivě utajováno), že
samotná relativita relativity je "relativní". Kosmos se neřídí
tikotem našich atomových hodin. Řídí ho síly nepostižitelné
z žabí perspektivy newtonovských fyzikálních zákonů. Působení těchto
sil mnozí, z nedostatku informací o podstatě, přičítají veličině
zvané Bůh. Pro označení tohoto stavu máme jeden přesnější pojem -
chaos.
Z pozice pozorovatele vězícího v prostoru, který se nachází v neustále
přechodném stavu, nelze určit tempo toku času! Popis a chápání
"vnitřní matematiky" všech jevů vždy závisí na umístění,
směru a úhlu pohledu uměle znehybněného pozorovatele! Máme za těchto
okolností vůbec šanci pochopit? Možná, že ano. Ale jen pokud
se nebudeme pokoušet nahradit intelekt relativně stacionárně umístěnými
měřícími přístroji. "Dejte mi pevný bod..."
Superfyzika?
Planetární soustava kolem Slunce je mikrosoučástí
seskupení množství podobných a jiných soustav, hvězdokup a osamocených
hvězd, tvořících spirálovou galaxii zvanou Mléčná dráha.
Konečný počet podobných nebo geometrickým uspořádáním odlišných
galaxií je neodhadnutelný. Hubbleův teleskop objevil v takzvaných
"černých sektorech" hvězdné oblohy, tedy tam, kde nejlepšími
pozemskými teleskopy nevidíme vůbec nic, miliony dalších zářících
těles a jejich seskupení...
V každém s těchto seskupení nutně platí odlišná časová měřítka,
závislá na místních gravitačně-energetických vztazích. A nejen na
nich. Všude vládne geometrie prostoru a časových kontinuí. Vše musíme
vnímat minimálně ve třech dimenzích!
Přechody mezi jednotlivými systémy nemohou být konstantní a plynulé.
Vzájemná působení a neustálý konflikt oscilujících sil musí vést
k interferencím, které produkují další a nám dosud zcela neznámé
druhy energií.
Uspořádání různorodých energetických polí může být příčinou
zakřivení dráhy paprsků všech nebo jen některých druhů hmotou
uvolněného záření, tedy i "času", měřeného rychlostí
světla. To je samo o sobě jen viditelnou částí spektra
elektromagnetického záření (EMZ). Natolik se světlo, a tím obecně i
celé spektrum EMZ, jednoznačně jeví jako naprosto nevhodný pomocný
prostředek k měření času a tím i kosmických vzdáleností.
Podle dosavadních představ jsou tyto vzdálenosti ještě stále považovány
za rozestupy v aritmeticky definovatelném trojrozměrném prostoru;
za jakési úsečky, dělitelné "počtem jednotek času", jejž
potřebuje svazek elektromagnetického záření k překlenutí pozemskou
konstantou vymezené vzdálenosti odpovídající cca 300 000 km (2,997.108
m/s), kterou světelný paprsek urazí v době, ohraničené jinou
pozemskou konstantou - sekundou.
Jakými ověřenými parametry je definován pojem "prostoru" a
čím je dána jednotka času, definujícího "čtvrtý rozměr"?
Světelný paprsek je podle Einsteinových závěrů kousíčkem hmoty.
Jaké rozpětí má sekunda na pomyslném konci jeho dráhy ve
vesmíru, který se podle názoru vědců neustále rozpíná?
Z toho vyplývá jen jeden závěr: pokud tuto "sekundu" (na
pozici jednotky času, jíž měříme hloubku prostoru) nezačneme současně
vnímat jako jednu z proměnných veličin v rámci prostorové
geometrie, jsou veškeré snahy pochopit a definovat Einsteinem
tušený časoprostor jen marnými pokusy o výpočet kvadratury kruhu.
Proto lze vážně zpochybnit teorii o rozpínání takto podmíněně
trojrozměrného vesmíru, vycházející z údajů získaných posouzením
rychlosti zdánlivého pohybu velmi vzdálených těles a galaxií na
principu Dopplerova efektu.
Přitom je úplně lhostejné, měříme-li červený či modrý posuv
viditelných složek záření nebo posuvy spektra během příjmu ostatních
frekvencí EMZ. Tak jak to vlastně je, a na čem se staví? |
|