Hlavní příčinou události, jejíž popis nacházíme v mytizované mezopotamské kosmogonii, bylo sdružení gravitačních sil nových planet. Jejím působením byla do tehdy ještě nestabilní nové vnitřní soustavy vtažena (gravitací Neptuna na asi 30,09 AJ) cizí planeta, podle mého názoru nejbližší planeta původní protiběžné soustavy, obíhající na dráze vzdálené 48 (nebo méně) AJ od Slunce.
Přes veškeré snahy historiků o zařazení babylonského eposu stvoření "Enuma eliš..." ("Když ještě nebylo bohů...") mezi "vědecky bezcenné náboženské mýty", najdeme zmínku o vtažení planety Nibiru (Babyloňany později nazývané Marduk) do nové sluneční soustavy (rodiny "planetárních bohů") Neptunem (EA) právě zde. Slovy eposu: "EA ho přivedl."
Obrovská přitažlivost Saturna, Jupitera a nakonec Slunce (APSU) pak planetu definitivně "uvěznily". Získala novou "tabulku osudů v rodině Apsu" - jinými slovy - nové parametry oběžné dráhy kolem Slunce. Převzetím nové oběžné dráhy došlo k nevyhnutelným "setkáním" se stávajícími tělesy nového systému. Největší problémy ovšem nastaly na "zhuštěných drahách" uprostřed soustavy.
Enuma eliš podrobně popisuje průběh událostí, ke kterým došlo během dvou oběhů planetárního "boha" Marduka. (Z popisu nevyplývá, zda se osudná setkání odehrála během oběhů následujících těsně po sobě, ale to v podstatě nehraje rozhodující roli. Důležité jsou důsledky.) Během dvou kritických momentů totiž došlo ke kolizi Mardukových satelitů s vodní praplanetou Tiamat (v hebrejské bibli Tehom - "vodní hlubina"). Mezi Marsem a Jupiterem došlo k "bitvě nebeských bohů".
Trosky Tiamat, vržené do prostoru po druhé srážce, vytvořily pás asteroidů (planetek) - biblické nebe.
———
Tady je počátek nitky, vedoucí do zamotaného klubíčka časem důmyslně popletených poznatků, které kdysi byly kompaktní vědeckou informací. Původní učení "bohů" se stalo kultem, v jehož rituálech se smísilo množství termínů a pojmů.
Příslušná pasáž "originálního" textu zněla nejspíše takto:
A Elohim řekl:

"Ať vznikne raki'a uprostřed vod
a vytvoří předěl mezi vodami."
A Elohim raki'a šama'im,
který vody pod raki'a
oddělil od vod, které jsou nad raki'a.
A Elohim nazval raki'a klenbou.

Překladatelé biblické Genesis vyložili pojmy: raki'a a šama'im jednotně jako "nebe" s vy- světlením, že stará hebrejština užívala pro jeden pojem oba výrazy! Termín raki'a pak na nevhodných místech vyložili jako "klenba" nebo "obloha". Raki'a ovšem starohebrejsky znamená: "ukovat náramek" a šama'im (složený výraz ze šam a maim: "kde byly vody". 
Za pojmem Elohim - bohové - se skrývají první Anunnaki a současně je to i označení planet - sídel "nebeských bohů".
Původní význam textu je pak zřejmý:
Jak učili bohové:

"A udělal se kovaný náramek uprostřed vod
a utvořil se předěl mezi vodami."
Nibiru ukoval náramek v místě, kde bývaly vody,
který oddělil vody pod Nebem
od vod, které byly nad ním.
A bohové nazývali ten náramek klenbou.         (upraveno 5.12.99)

Roztříštěním - rozkutím - části Tiamat skutečně vznikl jakýsi "náramek", je jím pás asteroidů, dělící vnitřní planety od vnějších. Sumerové řadili tělesa za "náramkem" k planetám "horních vod", zatímco planety bližší Slunci kroužily ve "vodách dolních"...
Ze zbytku rozbité planety, sraženého nárazem na jinou oběžnou dráhu, vznikla Země. Na současné dráze ji udržuje úměrně menší hmotě snížený a stabilní elektrický náboj. Spolu odtržený, vůči ní neúměrně velký Tiamatin poražený a bezduchý satelit Kingu, ji obíhá dodnes. Přítomnost Marduka/Nibiru/Vetřelce se projevila i jinak.
Blízký průlet "křižující planety" uvolnil jeden ze Saturnových satelitů. Ten, vybaven novou "tabulkou osudů", se stal Plutem, jehož dráha naprosto ignoruje zákonitosti ekliptiky.
Mimochodem: Neptun - Ea je pouhým okem ze Země neviditelný! Sumerové přesto věděli, že na jeho povrchu je jen voda a navíc popsali jeho nezvyklou barvu, poprvé rozpoznatelnou až zblízka zásluhou kamer sondy Voyager II!
"Stvoření Země" následovala, nebo možná předcházela, řada událostí, během nichž mimo jiné došlo i k naklonění rotačních os Neptuna a Uranu a současně i k "instalaci" několika protiběžných měsíců, například Neptunova satelitu Tritona, který může být jedním z bývalých souputníků Nibiru. Sumerové obě planety, pro podobnou velikost a jiné společné vlastnosti, 
o nichž by ovšem správně neměli mít ani tušení, nazývali dvojčaty!
Tytéž síly později pravděpodobně "postavily na hlavu" opačně rotující Venuši. Tyto události uzavřely třetí fázi utváření sluneční soustavy.
Autory shora uvedené kosmogonie samozřejmě nejsou Sumerové; byla součástí rozsáhlého souboru vědomostí předaných lidem Návštěvníky. Učitelé se zřejmě spokojili s tím, že o vý- voji sluneční soustavy předali pozemským žákům jen údaje přímo související s historií Země. Přitom zdaleka nešlo jen o popis zrodu přetvořené a vůči Slunci lépe situované planety, informace obsahuje i přesné údaje o jednotlivých etapách vývoje života na jejím povrchu, které si ve zhuštěné formě můžeme přečíst v biblické Genesis. Předané vědomosti nám zeširoka otevírají dvířka k objasnění záhady vzniku primitivního pozemského života (nebo lépe infikování naší planety jeho zárodky.) (Viz Sitchin: Dvanáctá planeta; I. Železný 1999)
Dogonský popis systému dvojhvězdy Síria zřejmě pochází ze souboru znalostí zprostředkovaných praotcům Egypťanů. Jinak je velmi těžké logicky zdůvodnit, proč později chtěli přizpůsobit chod reformovaného kalendáře právě podle heliaktického východu této dvojhvězdy. (Jde o tzv. kalendář Sothis, který se neprosadil přes odpor kněží a nakonec upadl v zapomenutí.) K tomu přece mohla posloužit kterákoli jiná jasná stálice. Chtěl snad někdo na věčné časy spojit astronomické znalosti s užitečnou funkcí? (Blíže viz Bestseller 
v kameni)
Zdůvodnění argumentující nilskými záplavami, údajně nastávajícími zrovna v tento okamžik, až příliš zavání tužbou historiků po "nějakém" vysvětlení.
Prastará egyptská legenda, Kniha mrtvých, a některé biblické zmínky naznačují možnost, že kdesi severně od pyramid v Gizeh existuje jakási "jeskyně" nebo síň skrývající artefakty a dokumenty vysvětlující prehistorii lidstva. Anglický badatel ing. Nigel Appleby dlouho vyhodnocoval astronomické a astrologické údaje o postavení hvězd. Kódy ve starých spisech podle jeho názoru naznačují, že v okamžiku, kdy se nad třemi pyramidami v Gize nacházejí tři hvězdy Orionu, stojí přímo nad hledanou síní - Sírius. (Viz také Robert Bauval & Graham Hancock Strážce počátků; Aktuell 1998)
Appleby, spolu s přítelem Adamem Childem, chystal v roce 1998 expedici, během níž chtěl prozkoumat oblast asi 13 kilometrů severně od Gízy velmi citlivým přístrojovým vybavením. O výsledcích expedice, pokud se uskutečnila, není nic známo. Pozoruhodné je, že objevení jakéhosi archivu předhistorického lidstva předpověděl americký vizionář Edgar Cayce právě na minulý rok...
Tyto archivy skutečně existují a nejen v Egyptě. Jen představa o jejich formě a obsahu je mylná...