Jupiter
Už dlouho mne neopouští myšlenka, že Jupiter je pozůstatkem druhé vyhaslé hvězdy, z jejíhož obalu vznikla většina planet dnešního slunečního systému. Co o něm víme?
Planeta nazývaná Sumery KI.SAR (překládáno jako "nejpřednější s pevnou zemí"), se může pochlubit devadesáti procenty hmotnosti všech ostatních planet systému. Střední vzdálenost oběhu Slunce činí 778,3 mil. km (5,203 AJ), oběh 11,86 let a sklon dráhy vůči ekliptice 1,3°. Rovníkový průměr tohoto giganta mezi planetami vykazuje 142 800 km (to je více než jedenáctinásobek průměru Země) a má prý asi 1317krát vyšší hmotnost, než může na pomyslné kosmické váhy postavit naše miniplaneta. Jupiterova přitažlivost je tak obrovská, že raketa startující z jeho povrchu by musela vyvinout únikovou rychlost 61 km/s; k odpoutání od Země stačí "pouhých" 11,2 km/s. Povrch planety emituje dvakrát více infračerveného záření než je množství, které dostává od Slunce...
Nejzajímavější však je, že Jupiter rotuje kolem osy jednou za 9 hodin a 50 min.! Přibližně touto rychlostí by se totiž mělo otáčet Slunce, aby bylo dosaženo kýžené točivosti (drallu) - podle výpočtů nutného počátečního impulsu, který uvedl planetární systém do chodu!
Jupiter kolem sebe má vlastní malý vesmír! Mimo řady prstenců z drobných úlomků ho tvoří zhruba dvanáct satelitů. Dva z nich jsou planetami přibližně stejně velkými jako Země: Io a Kallisto, trošku menší jsou Evropa a Ganyméd.
Kromě toho je tady jedna možná důležitá lingvistická zvláštnost. Slabiku KI ("odštěpek", úlomek, zbytek) užívali Sumerové (z důvodů, ke kterým se dostaneme za chvíli) k pojmenování Země. SAR znamená "vládce", "nejpřednější" nebo "první z...". (Saturn - AN.SAR - je "nejpřednějším na nebi", "nebeským vládcem", snad díky rozsáhlé soustavě honosných prstenců.) Sumerský název Jupitera - Kišar tedy lze vyložit i jako "ten, který se oddělil (odštěpil, vyčlenil) z nejpřednějších". Oddělený vládce! Vyčleněný z čeho? Ze Slunce, nebo ze soustavy dvou Sluncí?
Oddělení hmoty tohoto obra od hmoty našeho Slunce by (v rámci předchozích úvah) znamenalo nevyhnutelný zánik hvězdy následkem nevyrovnatelné ztráty rovnováhy sil. Ale vraťme se ještě ke kmitajícímu Slunci.
Je-li vnitřní život naší hvězdy dosud ovlivňován Jupiterem, dále pak Saturnem a občasné vmíšení velmi vzdáleného Neptuna ji uvádí na pokraj rovnováhy, je to normální. Za těch "pár let", kdy tady "žijí pospolu", si planety na sebe dostatečně "zvykly". Ale co se stane projeví-li se občas, v mnohem delší periodě, vliv daleko většího, i když mnohem vzdálenějšího tělesa? Následuje ohnivá katastrofa, způsobená průlety Země žahavými jazyky enormně prodloužených protuberancí? Prší na zemský povrch jakási smola, vznikající v atmosféře při spontánních elektrochemických reakcích? Nebo naopak nastane velká doba ledová?