| q |
Chybějící
položka
Všechny uvedené teorie mají svá slabá místa. Jednou z
nich je nepopiratelná skutečnost, že planety obíhají Slunce opravdu
vysokou rychlostí. Točivost soustavy (angl. drall) neodpovídá původní
zásobě energie, shromážděné v protoplanetárním shluku, kterým
podle názoru astronomů bylo obrovské vodíkové mračno. V rovnici výpočtu
točivosti, nutné k uvedení soustavy do prvotního pohybu, se objevuje
položka, vymezující rychlost rotace Slunce (nutnou "délku slunečního
dne") na deset pozemských hodin. Co je tím míněno?
Dnes se Slunce otáčí kolem vlastní osy jednou za 25 pozemských dnů.
To je šedesátkrát pomaleji, než by mělo, aby se vtěsnalo do vědeckých
teorií...
To je k vzteku! Kam se jen poděla ztracená energie prvotního točivého
momentu?
Kolik toho vlastně opravdu víme o nepravidelnostech ve sluneční
soustavě a jaká vysvětlení pro ně má po ruce dnešní věda? Pokud
nebudeme za vrchol znalosti v tomto směru považovat horizontální vrtění
hlavou a intenzivní krčení rameny, je odpověď jednoduchá - nic a vůbec
žádná!
Pokud přijmeme hypotézu o vnějším původci těchto efektů, Vetřelci/Nibiru,
která jako jediná otevírá možnost najít vyčerpávající vysvětlení,
je nejvyšší čas začít tuto "bludnou planetu" hledat. Ale
kde? Odkud přišel? Odněkud z hlubin kosmu?
Existuje snad, kdesi za dosud známými hranicemi naší sluneční
soustavy, nějaká planeta, nebo dokonce planety, o kterých vůbec nic
nevíme (nebo spíše nechceme vědět)? Odkud by se tam vzaly? Řešení
problému se skrývá právě v hádance o vzniku sluneční soustavy. Než
budeme pokračovat, podívejme se, co je "nového".
Planeta
"X"
Nepřirozený sklon rotačních os některých planet a objev několika
nestandardně (protiběžně) obíhajících měsíců, včetně opačně
rotující Venuše, poskytují velmi pádný důvod k podezření, že
domnělou plynulost oběhů planet slunečního systému občas ruší jakési,
patrně v protisměru obíhající, značně hmotné těleso. Astronomové
se za účelem jeho nalezení už dlouho intenzivně věnují průzkumu
okrajové části slunečního systému. Na veřejnost toho neproniká
mnoho, ale některé výroky, zveřejňované v odborných časopisech a
publikacích, jsou opravdu překvapující:
Podle Josepha L. Bradyho z kalifornské Lawrence-Livermore Laboratory se
za Plutem nachází desátá planeta slunečního systému (pracovní název
je "X" - "Desátá"). Těleso obíhá Slunce po abnormálně
protiběžné, neekliptické eliptické dráze ve vzdálenosti zhruba 64
AJ od Slunce. (AJ - astronomická jednotka - reprezentuje
střední vzdálenost Země od Slunce - 149 600 000 km.)
Odhadovaná doba jejího oběhu je asi 1000-1800 let. Její přítomnost
potvrzují neobvyklé odchylky drah Uranu, Neptuna i Pluta. Za původce těchto
nepravidelností byl zpočátku považován Pluto. Ale nejpozději poté,
když James W. Christie z Marine Observatorium ve Washingtonu v
červnu 1978 zjistil, že Pluto je mnohem menší, než se předpokládalo,
a má průvodce Charona, bylo jasné, že tato miniplaneta nemůže
být příčinou pozorovaných poruch. Parametry oběžné dráhy Charona
mimo jiné prozradily, že rotační osa Pluta je nakloněná stejně jako
osa Uranu!
Překvapení astronomové, kteří novou situaci podrobili celé řadě počítačových
simulací, došli k závěru, že příčinou anomálií oběhu Uranu a
Neptuna musí být vliv gravitace jakéhosi neznámého tělesa
s nejméně dvojnásobnou hmotností Země (Robert S.
Harrington, Thomas C. van Flandern: Icarus, sv. 39, 1979). Tuto domněnku
potvrzovaly i Bradym dříve zjištěné nesrovnalosti při sledování předem
vypočtené dráhy Halleyovy komety (1972), která se v jistém bodě
dopustila nečekané odchylky.
Podobným způsobem, na základě podivného "chování" planet,
byla vypočtena hypotetická dráha deváté planety. Na této dráze pak
byl v roce 1930 "objeven" Pluto. Sumerové, kteří ho
znali, jej nazvali Gaga - Vyslanec, protože byl uvolněn
křižujícím Nibiru od Saturna a smyčka jeho dráhy se na jedné straně
soustavy protahuje mezi drahami Uranu a Neptuna...
S využitím dat získaných sondami Voyager o Jupiteru a Saturnu
propočítali van Flandern a jeho kolegové ještě jednou dráhy vnějších
planet. V přednášce před Americkou astronomickou společností (v
lednu 1981) zveřejnili nové důkazy, spočívající na vyhodnocení
vztahů přitažlivých sil. Ty bez výjimky ukazují, že jakési nebeské
těleso, přinejmenším dvojnásobné hmotnosti Země, obíhá Slunce ve
vzdálenosti zhruba 2,4 miliardy kilometrů za drahou Pluta. Odhadovaná délka
oběhu - nejméně 1000 let.
Nato se do pátrání po "planetě X" zapojila i NASA prostřednictvím
Johna D. Andersona z JPL, který připravoval lety mise Pioneer.
Tiskové oddělení NASA vydalo 17. června 1982 oficiální prohlášení,
že k pátrání po tajuplném tělese budou využity dokonce obě sondy.
Oficiální odůvodnění?
"Na základě zjištěných trvalých nepravidelností oběžných
drah Uranu a Neptuna jsme dospěli k závěru, že se daleko za vnějšími
planetami skutečně pohybuje nějaký záhadný objekt."
(Přítomnost cizího tělesa mezitím potvrdily obě sondy, které se:
"... z nevysvětlitelných důvodů" - odchýlily z dráhy!
1998!)
V září 1982 U.S. Naval Observatory potvrdila, že pátrání po planetě
"X" pokračuje. Jak sdělil Dr. Harrington, okruh se
"zúžil na poměrně malý prostor oblohy" a dodal:
"Zdá se, že toto nebeské těleso se pohybuje mnohem pomaleji
než všechny dosud známé planety."
Satelit IRAS, vypuštěný v lednu 1983, svým citlivým zařízením na
vyhledávání těles vyzařujících teplo vystopoval přes 250 000 vzdálených
těles; galaxií, hvězd, asteroidů, komet a planet. Jedním z hlavních
cílů však byla planeta X!
Pod titulkem "Při hledání planety ,X´ přihořívá"
citovaly 30. ledna 1983 slova astronoma Raynoldse The New York
Times:
"Astronomové jsou si existencí planety ,X´ tak jisti, že nezbývá
nic jiného, než ji pojmenovat."
Co objevil IRAS?
Poté, kdy v určitém časovém odstupu vždy nejméně dvakrát
fotografoval totožnou část oblohy, aby bylo možné snímky porovnat,
bylo objeveno - a o tom se na veřejnost mnoho nedostalo - dokonce několik
pohyblivých objektů. Mezi nimi pět dosud neznámých komet, několik
jiných za ztracené považovaných "vlasatic", dále pak čtyři
nové asteroidy a "jakýsi záhadný, velký, kometě podobný
objekt"... |
|