=

Kmenová paměť a rituální obřady kmene Dogonů uchovaly informace neuvěřitelného rozsahu. Kmenoví kouzelníci primitivního afrického kmene dokázali v roce 1949 do posledního detailu popsat systém dvou sluncí, tvořících jednu soustavu. Přitom neochvějně trvali na tom, že touto dvojhvězdou je Sírius. Od roku 1972 už víme, že se vědomosti tvořící jádro jejich legend zakládají na pravdě. Je to jak říkají: soustava Síria má dvě slunce, z nichž to menší, ale mnohonásobně těžší, opíše jednou za zhruba padesát let poněkud kuriózní dráhu kolem většího. Toto těleso, jemuž Dogoni říkají Digitaria, je pouhým okem neviditelné. Větší a velmi jasná hvězda, je přitom gravitací hmotnějšího tělesa "posunována" v podélné ose nepravidelného elipsoidu sem a tam.
Ponechme stranou další důkaz toho, že jsme stále ještě zcela nepochopili zákonitosti pohybu nebeských těles a věnujme se samotné skutečnosti, že Dogonové soustavu Síria znají do detailů vyrážejících dech. Mimo to trvají na tom, že jejich dříve osobně přítomní bohové přišli z tohoto systému a že to byli právě oni, kdo je s funkcí soustavy dvou sluncí seznámil.
Francouzský antropolog dr. Marcel Griaule a etnoložka dr. Germaine Dieterlen vypracovali o mýtech Dogonů etnologickou zprávu, zveřejněnou v Journal de la Societé des Africanistes: Tome XXI, Fascicule I, Paříž 1951; pod titulem Un systeme soudanais de Sirius. Astronomové ovšem podobné žvásty nečtou, takže zpráva sdílela podobný osud jako mnohé jiné "nemožné kuriozity" a celá věc upadla na dlouhá léta v zapomnění.
Mezitím byl učiněn velký astronomický "objev"! Průzkum Síria potvrdil, že jde o systém dvojhvězdy, ve kterém vládnou kuriózní vztahy. Na starou práci francouzských etnologů si pochopitelně žádný z učených hvězdopravců nevzpomněl.
Teprve později napsal americký lingvista Robert K. G. Temple o Dogonech a jejich mýtech velmi zajímavou knihu. Z výsledku jeho rozborů vyplývá, že předkové Dogonů žili někde v horní části Egypta, pravděpodobně v Súdánu. Odnesli si snad své udivující astronomické znalosti odtud?
Jsou znalosti Dogonů součástí souborů vědomostí tradovaných generacemi egyptských kněží? Použil kdysi kdosi soustavu Síria jako příklad k vysvětlení vzniku a dřívějšího uspořádání planetárního systému, známého jako "naše sluneční soustava"?

Planety
Starověké představy o vzniku vesmíru a sluneční soustavy se různí, i když jejich symbolika obsahuje nejeden společný prvek.
Indie: Bůh Bráhma několik tisíciletí přemýšlel sedě na lotosovém listu. Pak stvořil zlaté vejce, ze kterého se zrodil Vesmír.
Řecko: Filozofové iónské školy se domnívali, že látky, ze kterých sestává svět, byly napřed rozptýleny jako pára. Jejich zhuštěním nakonec vznikl vesmír.
Descartes, v díle Principia philosophiae, se domníval, že hmota vznikla vířivým pohybem částic. Na této domněnce stavěli i Leibnitz, Whiston, Buffon, Franklin a jiní. O tom, jak vznikly planety, existuje několik více nebo méně komplexních hypotéz shrnutelných pod společného jmenovatele - žádná z nich dosud nebyla potvrzena v celém rozsahu. Každá nechává otevřeno množství nezodpovězených otázek.
• Ve spise švédského mystika Swedenborga (Principia rerum naturalium), podobně jako u Angličana Wrighta, se objevují zárodky nebulární hypotézy (vznik vesmíru z mlhoviny žhavých par). Tuto hypotézu se v roce 1755 snažil podložit důkazy filozof Immanuel Kant v díle Naturgeschichte und Theorie des Himmels oder Versuch von der Verfassung des ganzen Weltgebäudes nach Newtonschen Grundsätzen abgehandelt. V úvodu tohoto spíše filozofického pokusu o pochopení vesmíru se zmiňuje, že převzal mnohé myšlenky od Wrighta, opírá se o Newtonův gravitační zákon a skutečný (podle dobových znalostí) stav sluneční soustavy.
Kantova hypotéza měla i přes množství chyb a vyslovených omylů velký význam. Vyšla z ní Mayerova teorie o meteoritech a Helmholtzova kontraktační hypotéza. Také Lockyerovo dílo (Metheorie hypothesis) se o Kantovy myšlenky opírá.
Jinou hypotézu o vzniku vesmíru vypracoval na základě pozorování mlhovin německý astronom W. Herschel.
• Geniální francouzský matematik a astronom Pierre Simon markýz de Laplace (1749-1827), který mimo jiné významně rozšířil Newtonovu teorii, po 41 letech Kantovy myšlenky úplně přepracoval, i když se například v názoru na Saturnovy prstence s Kantem shoduje. Na rozdíl od Kanta, jehož vesmír vznikl z nepohyblivých prachových částic, vyšel Laplace z předpokladu, že planety vznikly z rotující plynové koule. Ani on ovšem nevysvětlil, jak k její rotaci došlo.
Podle (nejen) této teorie totiž všechna tělesa, a to bez jakékoli výjimky, musí obíhat kolem Slunce proti směru hodinových ručiček (astronomicky západním směrem) po dráze, která se jen málo odklání od ekliptiky. Totéž samozřejmě platí i o rotaci a směru oběhu měsíců planet. (Kant ani Laplace nevěděli o protiběžných a mateřské planety v nemožném úhlu obíhajících měsících Uranu, ani o opačné rotaci Venuše.)
I tato hypotéza, přes mnohé chyby, ovšem znamenala významný pokrok. Stala se základním kamenem dalších doplňujících teorií, například hypotézy o slapových silách G. H. Darwina, prací Weisse, Kerze, Rocha, Faye a Brauna, podkladem Friedelovy elektronové teorie a podobně. Faye mimoto vyslovil myšlenku, že sluneční soustava dříve byla mnohem rozsáhlejší a postupně se smršťovala.
• S dnes již zapomenutou myšlenkou, která se opírá o nebulární hypotézu, přišel na počátku století V. Goldschmidt z Heidelbergu. Podle jeho názoru se planety vytvořily ve zhuštěních plynové koule. Tato místa nazval zhušťovacími uzly. Než se hmota začala koncentrovat v uzlech, zhoustla mlhovina do soustředných obalů. Z každého z nich se pak utvořil uzel a v něm planeta. Podobně podle této hypotézy vznikly i měsíce planet.
Proces tvorby těles sluneční soustavy dělí Goldschmidt do tří epoch. Napřed vzniklo Slunce a vnější planety: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Ve druhé Merkur, Venuše, Země a Mars, společně s asteroidy. V poslední fázi pak vznikly měsíce, včetně jednoho z Marsových průvodců, měsíců a prstenců Saturna, jehož složení považoval za analogické s pásem asteroidů.
• Roku 1905 přišli Američané, geolog J. C. Chamberlin a fyzik Moulton, s planetesimální teorií vzniku prvních planet důsledkem těsného míjení dvou hvězd, kterou později modifikoval Barrell.
Předpokládali, že při střetu slapových sil ztratila obě tělesa množství hmoty. Z dlouhé větve, která se táhla za odlétající, značně hmotnější hvězdou a posléze se oddělila, kondenzovaly z mezistupně planetesimálních tělísek planety. Teorie splňovala všechny podmínky až na jednu - planety by musely obíhat Slunce v mnohem větší vzdálenosti než odpovídá současnému stavu.
Myšlenky se ujal anglický hvězdář J. Jeans, který ovšem neuznává potřebu planetesimálních těles. Soudí, že protuberance mezi oběma hvězdami měla tvar eliptického disku, a proto oběžnice vzniklé v jeho středu jsou největší, zatímco směrem ke Slunci a ven se zmenšují.
Neschopnost vysvětlit různé rychlosti oběhu planet byla považována za hlavní nedostatek těchto teorií. (J. C. Chamberlin - R. D. Salisbury: Geology, New York 1907-1909; J. C. Chamberlin: The two Solar Families; J. Jeans: Astronomy and Cosmogony, Cambridge 1928)
• Carl Friedrich von Weizsäcker (1944) zastával názor, že planety kondenzovaly z husté mlhy mezihvězdného prachu a plynů v mezerách mezi rotujícími turbulencemi magnetického pole Slunce.
• Fred Hoyle (1960), který vychází z poznatků výzkumu průběhu proudění v elektricky vodivých médiích vystavených vlivu magnetických polí (magnetohydrodynamiky - MHD), se pokusil vysvětlit vznik planet působením elektromagnetických proudů produkovaných Sluncem.
Ty se podle jeho mínění spirálovitě otáčely kolem shluků plynů a prachu. Přitom byly vytlačovány na povrch plyny, zatímco se pevná hmota postupně koncentrovala uvnitř. Teorie se ale opírá o předpokládanou gravitaci "Weizsäckerových shluků" a stejně jako ostatní nijak nevysvětluje samovolný vznik prvotních hvězdných těles (sluncí), která by podobný další vývoj umožňovala.