p	Strana 16
q
q	Pozemské důkazy "nebeské bitvy" Ani nově utvořenému zemskému povrchu se bombardování vesmírnými projektily velkého kalibru pochopitelně nevyhnulo. Badatelé již dlouho předpokládají, že dokonce i tak obrovský útvar, jakým je Hudsonův záliv, je impaktní kráter, vytvořený dopadem obrovského tělesa. Pozemskému pozorovateli se průlety Země Vetřelcem "zaminovanými" úseky jeví jako "meteorické deště" nebo "proudy". Efektním a pouhým okem dobře pozorovatelným příkladem jsou Leonidy (kolem 15. listopadu), které zdánlivě přilétají ze souhvězdí Lva - Leo. O Perseidách (v první půli srpna; zdánlivý zdroj v oblasti souhvězdí Perseus) se tvrdí, že jsou to pozůstatky ohonu nebo trosky samotného tělesa komety, pozorované roku 1862. Podle mého názoru jde (včetně dotyčné komety!) o "vlečku" materiálu, zbylou po jednom z posledních průletů "planety křížení". Takových vleček, meteorických rojů, známe mnoho. Liší se jen hustotou těles. Ledové balvany vtažené na eliptickou oběžnou dráhu z pásu asteroidů se mění v komety. Veškeré komety jsou složeny převážně z vody nebo ztuhlého kysličníku uhličitého a jiných plynů, smíšených s prachem a kamením. Voda se rozprskla do prostoru v okamžiku, kdy byla strašlivým nárazem zničena skladbou snad Uranu nebo Neptunu podobná Tiamat. Dokladem o správnosti těchto úvah je skutečnost, že ohony komet, tvořené většinou částicemi kysličníku uhličitého a vodní páry, se během přibližování ke Slunci začínají plně rozvíjet během nebo těsně po průletu pásem asteroidů. Voda zcela logicky začíná měnit skupenství v místech, kde kdysi, na povrchu původní planety, byla součástí oceánu - "bezedné hlubiny". Předchozí a mnohem slabší viditelná "vlečka" je kysličník uhličitý, který se začíná odpařovat při mnohem nižší teplotě. I nádherná Hale-Boppeho kometa byla jen ledový balvan - o průměru více než šedesáti kilometrů... Naivní povídání o Oortově mraku, kde všechny komety "bydlí" a odkud si občas nějaká "odskočí", je, jak kdysi na jedné přednášce nepřímo uznal sám Jan Oort (holandský astronom), pohádkou pro děti i dospělé. Je příznačné, že povídačku o tomto "mraku" jsem nedávno opět slyšel z úst "vědecky povolaných" v jednom zahraničním televizním "vzdělávacím pořadu" a později i přímo z úst našeho nejznámějšího astronomického mága v naší televizi... Průchod Země pásmem zavlečených trosek v minulosti doprovázely kolize s tělesy větších rozměrů, následované meteorickými dešti. Tehdy však nešlo o dnes pozorovatelné neškodné světélkování zrnek prachu v horních vrstvách atmosféry, ale o přímé zásahy zemského povrchu pořádnými balvany. Takové období vyvrcholilo zhruba v době mezi roky 700 až 550 př. n. l.; bombardování tehdy trvalo celých 150 let. Některé palestinské zdroje dokonce hovoří o pravidelných sedmnáctiletých periodách. Ke sporadickým srážkám s menšími meteorickými tělesy (bolidy) dochází dodnes. Palestinské, řecké a římské záznamy o častých sprškách většího množství "nebeského kamení" hypotézu o "vlečce" potvrzují. Starověké národy měly tyto "nebeské posly" ve velké úctě. Malý výčet pro zajímavost: - původně Astartě zasvěcený posvátný kámen v Mekce; - z nebe spadlý kámen v Aigos Potamos; - kámen boha slunce z Emisy, později přivezený do Říma, jeho obraz byl ražen i na         mince, vrácen po r. 222 zpět; - Cybelin kámen, darovaný římským Vestálkám; - Diův kámen v Seleucii; - Astartiny kameny v Aelia Capitola a v Tyru; - kámen sidonského chrámu; - kameny v Dianiných chrámech v Pergu a Laodiceu; - kámen v syrské Chalkis; - kámen v chrámu Grácií, spadlý za krále Eteokla; - kámen v makedonské Kassandrii, uctívaný ještě za Plinia; - černý kámen na ostrově Aretias a desítky dalších, z nebe spadlých kamenů, železných i neželezných meteoritů. Tito "nebeští poslové" mají jednu zvláštnost - snesli se na zemský povrch jaksi "pomalu"; všechny tyto mnohdy obrovské meteority zůstaly ležet na povrchu, žádný z nich nebylo třeba vydolovat, neroztříštily se a nezůstal po nich jen kráter! Proč se meteority tehdy chovaly jinak než dnes? Možné vysvětlení leží na dlani: předtím než změnily směr byly zřejmě zpomaleny protisměrně prolétajícím tělesem. Co tak pokusit se o toto: Podle zdánlivého směru, odkud dosud ve velkém počtu přilétají mikrometeority, a pečlivým rozborem opovrhovaných historických pramenů (v pátrání po zdrojích udělal obrovský kus práce Velikovsky) a zpětným modelováním dráhy Země pomocí počítačů, by pro astronomy neměl být problém určit sklon a dráhu tělesa, které je přivedlo. Pak bychom se snad i dozvěděli, kdy a z jakého směru se vrátí...