Nebeský kulečník
Průměr Slunce je odhadován asi na 1,4 miliónu kilometrů. Vynásobíme-li toto číslo vědou uváděným padesátinásobkem, dojdeme k průměru 70 milionů kilometrů. Praslunce by se tedy rozprostíralo téměř po hranici dráhy Merkura.
Planeta "X" se podle propočtů astronomů nachází ve vzdálenosti asi 9574,4 milionů kilometrů (64 AJ).
Pokud první Slunce opravdu mělo 500krát větší výkonnost, byly vnější planety takříkajíc "na výsluní". Asi tak, jako dnešní planety pod dráhou asteroidů představovanou "klenbou". Za touto hranicí dnes není možný vývoj života závislého na slunečním záření, který by se množstvím a kvalitou forem rovnal pozemskému.
Zvětší-li Slunce objem tak, jak předpokládají vědci, vezme lidstvo postupně zavděk dnes nehostinnými velkými měsíci Jupitera, na kterých zavládnou téměř ideální životní podmínky.
Systém dvojhvězdy ovšem zaujímal prostor vyplňující téměř celý objem nynější soustavy. To by ovšem posunulo hranici života podstatně dál.
Vyvinul a zachránil se život na vzdálenějších tělesech před katastrofou, spojenou s kolapsem jedné z hvězd?
Harold Clayton Urey, všestranný americký vědec, objevitel deuteria a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1934, vyslovil názor, že Mars a Venuše, tedy planety podobné Zemi (včetně planetek v pásu asteroidů), se musely zformovat při teplotách okolo 1040°C. Prvky tvořící tato tělesa jsou totiž za těchto teplot již pevné, zatímco vodík, metan a amoniak ještě zůstávají v plynném stavu. To podporuje pravděpodobnost vzniku takzvaných "terestrických" planet shlukováním kusů hmoty, uvolněných řadou srážek v období vzájemného rozbíjení a slučování částí původních těles, dočasně zformovaných kolem dnešního Slunce po rozpadu Slunce 2.
Počáteční stav připomínal hemžení koulí po otevíracím strku na stole amerického kulečníku...
Geologicky nejstarší nalezené pozemské horniny vykazují (nutno podotknout, že na základě bezpříkladně pochybných metod) stáří čtyř miliard let. Nejstarší dosud známou horninou je na Zemi nalezený meteorit (odhadované stáří 4,48 miliard let) a zhruba stejně starý je údajně i úlomek horniny ("Genesis Stone"), kámen náhodně sebraný posádkou prvního Apolla na Měsíci.
Po fotografickém průzkumu Marsu sondami Viking - podle jednoznačně erozních útvarů na jeho povrchu - vědci usoudili, že "rudá planeta", někdy před 4,5 miliardy let měla atmosféru. To je ovšem v přímém rozporu s tvrzením, kdy věda totéž stáří přičítá Slunci!
Vypovídá tento časový údaj o něčem úplně jiném? Určuje dobu, kdy se dotvářela a doslova "přetavovala" mladší část soustavy? To se nedozvíme dříve, než budeme mít pro srovnání k dispozici vzorky hornin povrchů vzdálených neterestrických planet. Do té doby se můžeme jen utápět v dohadech.
Když se z masy uvolněné rozpadem soustavy "prvního Slunce" postupně zformovaly dnes známé planety, původní vzdálenější planetární systém se vlivem radikální změny poměrů gravitačních sil pomalu hroutil. Tehdy se také mohlo stát, že se několik bližších planet prvotního systému, obíhajících vzdálené Slunce v původním (z našeho hlediska protiběžném) směru, postupně dostalo "do mlýna" - na kolizní eliptickou dráhu vůči novým tělesům. Jedna z nich přitom měla to štěstí, že nalezla "prázdnější stůl" a stala se (během incidentů, které lze s ohledem na předchozí události považovat za "drobné") bezděčným zprostředkovatelem - rozsévačem života po vnitřních planetách sluneční soustavy.
Nelze ovšem vyloučit ani možnost, že těleso pocházející z jiné oblasti vesmíru bylo do nové sluneční soustavy vtaženo jednou z planet za Neptunem. Možná, že nejvzdálenější planety původní soustavy už zcela opustily sféru vlivu zmenšeného Slunce a bloudí teď kdesi v nekonečném Kosmu. Setba života pokračuje...
Na Sumery uctívanou Planetu křížení, stejně tak jako na planety původní soustavy, se život mohl dostat - někdy dávno před odhadovanými čtyřmi miliardami let - při kolizi s jedním ze satelitů obíhajících kteroukoli vhodnou planetu prvotního systému.