Vzdálenost jako násobek rychlosti a času?
Pojedeme-li autem po dálnici z místa "A" do místa "B", stačí vydělit vzdálenost "X" mezi "A" a "B" konstantní rychlostí vozidla, abychom zjistili, jak dlouho budeme cestovat.
Pokud pojedeme po nekonečné dálnici stále stejnou rychlostí, budeme s to určit, jak daleko dojedeme za určitý čas. Potud je vše jasné a jednoduché. Aritmetika...
Jak ale uvedeným způsobem měřit rychlost a vzdálenost jiných pohyblivých útvarů z pozice pozorovatele, uzavřeného v systému, který se sám pohybuje neznámou rychlostí, uzavřen v jiném ohraničeném systému, pohybujícím se jinou, neznámou rychlostí spolu s neznámou rychlostí letícím uzavřeným systémem, který se pohybuje od nezjistitelného centra směrem...?
Ne, není to nelogický guláš. Jde o naši planetu, sluneční soustavu a Mléčnou dráhu - galaxii. Známe snad rychlost pohybu kteréhokoli uvedeného komponentu vůči ostatnímu vesmíru, který sami považujeme za nekonečný?
Astronomové odpovídají: "Ano, podle Dopplerova efektu..."
Podle jakých měřítek se to tu měří a počítá, když k dispozici není ani jeden opravdu přesně zjištěný vztažný bod, ležící mimo naši sluneční soustavu? Výrok, že nejbližší hvězda - alfa Centauri - je od nás vzdálena asi čtyři a půl světelného roku, je superaxiom - tvrzení, stojící na řadě dalších axiomů...
Chceme-li klasickým způsobem zjistit vzdálenost světelného zdroje (ne předmětu, který světlo odráží!), musíme naprosto přesně vědět, kdy začne svítit. Teprve pak můžeme změřit dobu, kterou jeho světlo potřebovalo od rozsvícení do okamžiku, kdy se zdánlivě rozsvítilo i pro nás. Tu pak můžeme vynásobit rychlostí světla. Ale pozor na aberaci a nepřesnost nevyzpytatelných "čoček" magnetických polí, o jejichž parametrech nevíme vůbec nic... A to platí nejen pro viditelné světlo, ale pro celé spektrum elektromagnetického záření!
Takže. Abychom v třírozměrném prostoru (v němž, dejme tomu, panují fyzikální podmínky shodné s prostředím v naší sluneční soustavě) mohli změřit vzdálenost mezi Zemí a alfou Centauri, museli bychom dopředu přesně vědět, kdy se tato hvězda rozsvítila (místně)! Pokud by se pro pozemského pozorovatele rozžehla čtyři a půl roku po předem oznámeném okamžiku vzplanutí, mohli bychom (i když, s ohledem k možnému zakřivení prostoru, stále ještě se značnými výhradami) tvrdit, že alfa Centauri je od nás vzdálena čtyři a půl světelného roku. Jinak ne!
Relativní nemožnost užití uvedeného postupu však spočívá v tom, že neexistuje stejné časové měřítko a neznáme žádný způsob okamžité výměny informací (mimo použití stejně pomalých elektromagnetických vln) mezi pozorovatelem v jednom a hypotetickým "rozsvěčovačem hvězd" ve druhém systému.
Rychlost světla (EMZ!), z hlediska "vědeckého přístupu k posuzování neověřených veličin" především, nelze považovat za univerzálně použitelný prostředek k měření čehokoli, co se nachází v prostoru "nekontrolovatelném a nedosažitelném jinými ověřenými prostředky".
• Pro výpočty vzdáleností pomocí paralaxy platí totéž. Stojí totiž na předpokladu, že se elektromagnetické záření, a tedy i světlo, šíří prostorem přímočaře. Ale opak dokázal už Einstein! Zakřivení světla hvězd v magnetických polích bylo dokonce jedním ze stěžejních důkazů platnosti jeho teorie...
Kromě všeobecně platné konvence neexistuje žádný důkaz, že euklidovská definice přímky (a rovnoběžek!) coby geometrického útvaru platí i tehdy, protíná-li tří nebo vícerozměrný, aktivními silami vyplněný a utvářený prostor. Spíš naopak; viz Einstein. Tedy tatáž problematika jako u šíření EMZ.
I kdyby zde (z teoretického hlediska) nakrásně platily všechny zákony Euklidovy okleštěné geometrie, je předpokládaná vzdálenost tak velká, že se odklon úhlu pozorované hvězdy, odečtený na dvou protilehlých bodech dráhy Země kolem Slunce, projeví jen v úhlových vteřinách! p = 1" = 30,8 .10¹² = 1 parsec
Nutná chyba - i v případě, že připustíme možnost přímočarého šíření světelného paprsku prostorem - je gigantická. Většinu těchto výsledků můžeme klidně zahrnout mezi záměrně pozitivizované statistické odchylky podle kréda: Raději "nějaký výsledek" než žádný...
• Výpočty podpořené výsledky měření intenzity takzvaného "zbytkového záření" naproti tomu opět silně připomínají způsob dokazování Darwinovy teorie indexem fosilií. Požadavek zněl: vzhledem k odhadovanému stáří vesmíru (5 miliard let) musí být nalezeno záření těles o teplotě okolo -270°C (zhruba 3°K). Takové záření bylo citlivými radioteleskopy, vybavenými filtry potlačujícími ostatní šum, skutečně "objeveno" už roku 1965. Astronomové konečně měli své reliktní záření a lukrativní blázinec kolem Big Bangu mohl pokračovat... Tímto způsobem ovšem lze vyfiltrovat "hledané záření" na jakékoli frekvenci!