p      Strana 11  
q    
q Gnosis
V průběhu prvních tří století "našeho letopočtu" bylo na území Římské říše (vedle prakřesťanských obcí) založeno mnoho gnostických škol. Řecké slovo gnosis znamená "poznání", přeneseně "předané poznání", tedy odkaz. (Počeštěný termín "gnóze" neznamená nic. Nazývejme radši věci a osoby pravými jmény.) Učení gnostiků se ovšem neopíralo o tehdy ještě neexistující křesťanskou, ale o egyptskou tradici. Vycházela zejména z hermetických spisů; souboru prastarých textů připisovaných Hermu Trismegistovi.
Egypťané tvrdili, že vložil do paměti lidstva prastarou moudrost a že to nebyl nikdo jiný než samotný Thovt, který, později zřejmě jako řecký Hermes, byl uctíván jako "písař bohů". Univerzálním jazykem spojujícím učence a filosofy období helénismu byla řečtina. Do tohoto jazyka, mimo jiné významné texty, byly přeloženy a okomentovány i egyptské "hermetické" spisy. Tak došlo k osudovému (a pro pozdější vývoj evropského chápání egyptského světa osudnému) propojení řeckého myšlenkového proudu, původně orientovaného na mezopotamskou tradici, s egyptskými mýty.
Z podnětů přepracovaného a doplněného učení vznikaly gnostické školy na římském území. Jejich mystika zřetelně pramení z nové řecké formulace egyptské tradice, vyvěrající z dlouhého a temného období po Velkém úpadku původní světové civilizace. Jižní Ameriku tehdy patrně ovládala "jaguáří božstva"...
Řeckému vlivu nepodlehly pouze dávné tradice, přímo navazující na alexandrijské gnostické školy v samotném Egyptě. Hlavními představiteli tohoto proudu byli Valentinus, Basilides a Markos. Nemálo gnostiků našlo oporu v hebrejské mystice; je nesporné, že již hluboko v předkřesťanském období zde byly školy proroků a četná esoterická seskupení, mezi nimi i izolovaná společenství essenerů (essejců) a jahaditů. Hebrejská jména andělů a démonů, včetně personifikované "boží moudrosti". Podle názoru některých badatelů zřejmě inspirovaných kabalou jde o zástupná označení tvůrčích principů a sil utvářejících svět. Tato jména se v originále nebo místních obměnách houfně objevují v tehdejších gnostických spisech.
Někde tam nesporně jsou i kořeny životní filosofie kabaly, učení, jehož pochopení vyžaduje hebrejský způsob myšlení a chápání světa, později účelově zkresleného příslušníky jiho- i severoevropské části diaspory.

(Poslední ránu z milosti uštědřilo kabale "pokřesťanštění". Od konce devatenáctého až do druhé poloviny dvacátého století už byla převážně jen pouťovou atrakcí v rukou "jasnovidců" a "Bohu blízkých" kartářek. Zdá se, že se tato móda v posledních letech vrací; "kabalisté" a "numerologové" se množí jako houby po dešti...)
Kabala je velmi rozsáhlé téma, zoufale přesahující nejen rámec mých znalostí, ale i rámec této knihy. Přestože jsem tomu věnoval řadu let, usuzuji, že by jakékoli pojednání o kabale bylo z mého pera přinejmenším svrchovaně neseriózní! Zájemcům pro začátek vřele doporučuji titul Rabbi Šimon bar Jochaj a Kabala (Votobia Olomouc).

Významným nálezem umožňujícím hlubší náhled do tajů gnostického hnutí byl objev takzvaných Textů z Nag Hammadi (Egypt, 1945). Jde o starověkou knihovnu sestávající z přibližně 50 spisů, obsahujících pestrou směsici mystických učení všech směrů, od Zarathustry až po úryvky z Platonových Dialogů. Texty jsou napsány koptštinou; podle převládajícího názoru badatelů zřejmě někdy ve 4. století n. l. Pravděpodobně jde o kopie starších řeckých originálů, vyhotovených (nebo přeložených) v období mezi 100 až 250 n. l. Překladateli nebo samotnými kopisty zřejmě byli helénističtí Hebrejci egyptské diaspory. Mnohé texty potvrzují propojení s hebrejskými mysterii, především se samarskou tradicí.
Hebrejskou mystikou byli zřetelně ovlivněni také ophité a peráti, u jejichž zrodu zřejmě stála hebrejská samarská gnosis, pocházející s největší pravděpodobností od Simona Maguse. Mezi texty z Nag Hamadi existují spisy, odvolávající se na třetího Adamova syna, Seta, který v esoterickém židovství platí za praotce už jednou vykoupeného lidstva, tehdy ještě žijícího v jednotě (společně!) s Bohem. Z Předního Orientu jsou dále známy především syrská (ophité z Naasse) a perská gnostická větev (Bardesanes, Mani).
Na tomto místě je přímo životně důležité vnímat rozdíl mezi jménem Set a Seth! V dobách, kdy ještě platilo nomen is omen a jméno mělo nejen administrativní, ale především nezastupitelný obsahový význam (např. Abram - "otec mnohých", později Abraham - "otec víry"!), se písaři zřídka kdy dopustili chyb. Našinci zvyklému na jmenné překrouceniny všeho druhu tyto jemnosti zcela unikají. Považovat jméno za pouhý zvuk bez obsahu je obrovský omyl! 
(Zatímco u angličtiny a francouzštiny je to věc výslovnosti, čeština - melodický ohebný jazyk odvozený z praindického dialektu -, ač v podstatě schopná bezchybné reprodukce jakéhokoli jazyka, přistupuje k psaní a tím i výslovnosti cizích jmen s přímo neuvěřitelnou arogancí. Zcela záměrně, protože si jeden pražský Němec kdysi usmyslel, že nebude od věci udělat z "chrámu jazyka českého" nedobytnou tvrz a našel řadu ochotných pokračovatelů... Zejména proto nám dnes činí obrovské potíže dobrat se ke správné transkripci jmen a výrazů, které se pokoušíme najít na internetu.)