| q |
Prakřesťanství
Prakřesťanství se při bližším pohledu jeví jako velká
škola Mysterií.. V původním učení, životě, cestě a osudu zvěstovatele
Slova, v jeho vztahu k žákům ("apoštolům") a v neposlední
řadě v ideálech prvních hebrejských křesťanů - v tom všem zřetelně
nacházíme nejen prvky buddhismu, ale i základní strukturální prvky,
kterými se řídily egyptské a pythagorejské mystické školy, včetně
učení zastánců Sokrata a Platona. Narážíme ovšem na velmi podstatný
rozdíl spočívající v osobě samotného Ježíše. Ten se od tápajících
předchůdců lišil tím, že byl velmi dobře informován o skutečném
zdroji "mýtu".
Základní sestava osob přijímajících Ježíšovo učení se na první
pohled jeví jako nezvykle otevřená mystická škola. Ale už v kruhu původních
dvanácti žáků a hlavně v pozdějších křesťanských obcích - církvích
- hlavně Pavlově, z níž později vznikla ta "jedině pravá"
a katolická, se přesto dá vysledovat určité, u Pavla už zcela úmyslné,
účelové utajování jistého druhu informací. Díky úsilí tohoto
velmi vzdělaného nesnášenlivého dogmatika zůstala pro masu věřících
skutečná podstata učení, praxe a konečně i osoba, jíž (oklikou!)
vděčí křesťanství za jméno, tajuplným a nikdy nepochopeným
mysteriem.
Ježíš sám si byl velmi dobře vědom toho, že ne všechny aspekty Učení
jsou určeny lidem jeho doby. Jeho slova k nejbližším spolupracovníkům
jsou jednoznačná a výmluvná: "Vám bylo dáno posvátné
tajemství Božího království, ale těm venku se všechno děje v
podobenstvích." (Marek 4.12) Byl zde tedy zřetelný rozdíl ve
stupni zasvěcení vybraných osob uzavřeného kruhu a těmi
"venku"; chybějící výrazové prostředky, navenek nahrazené
parabolami (podobenstvími), byly pomyslnou zdí elitního duchovního
institutu. Ale ani jeho žáci zdaleka nepochopili vše.
Křesťanská víra se v počátcích zdaleka nepodobala dnešnímu státem
chráněnému folklóru, a už vůbec neodpovídala obrazu, který v nás
evokují církví financované modly - většinou díla vynikajících středověkých
umělců -, jak si dosud myslí křesťanským uměním ovlivnění
idealisté. "Víra" (v teologickém smyslu tohoto slova) takto věřících
jednotlivců je souborem nikdy nezpochybňovaných zvenčí převzatých
ujištění, vztahujících se k nadpřirozeným a pro věřícího člověka
existenčně významným událostem. Rodiči, učiteli a duchovními
zprostředkované informace považují za pravdu, z níž čerpají útěchu
a smysl života. Tuto převážně pozitivní stránku víry "těch
za zdí" jako takovou nelze zpochybnit.
Setkal jsem se s mnoha výpady "pravých křesťanů", kteří
se mne, mnohdy pomocí nekřesťanských slov, snažili "přesvědčit"
a usvědčit z útoků proti víře. To je nesmysl. Právě naopak!
Pro ty, kteří "mají oči a vidí a mají uši a slyší",
respektive chtějí vidět a slyšet, se Víra od "víry"
liší pouze kvalitativně. A i když tento kvalitativní skok je obrovský,
výsledek je stejný: kritičtí vidoucí a slyšící nacházejí ve
"své" Víře tutéž oporu jako slepě věřící dítka ukrytá
pod křídly církví nebo vědci, kteří se skrývají za zdánlivě
neochvějnou hradbou vybudovanou z axiómat. Je zde ale jeden velmi
podstatný rozdíl: přirozená víra zde byla vždy a nemá
nic společného s Pavlovým či Šavlovým náboženstvím, ani s
vírou v neomylnost jakéhokoliv establishmentu. Člověk věřící ve Vyšší
moc nemá ani necítí povinnost navštěvovat kultovní obřady - přirozená
víra nepotřebuje zprostředkování.
Jedinci věřící ve Vyšší moc se navzájem okamžitě poznají,
nemají potřebu se sdružovat za účelem "posilování víry"
a už vůbec ne potřebu nekriticky podporovat čísi mocenské nebo
ekonomické zájmy. Vědí, že systém stojící na titěrných nožkách
lidmi vymyšlených zákonů nemá naději přežít. Ostatně - i Ježíšova
slova potvrzují, že "vykoupit" se musí každý sám. To za
nikoho žádný byť sebevyšší církevní hodnostář neudělá...
Vyznání na platformě církví je, a v úpadkových kulturách vždy
bylo, společenskou nutností, která, mnohde pod tlakem moci či momentální
módy, je jen pompézně sehrávanou veřejnou fraškou. Obzvlášť
nechutný je pohled na novodobé rádoby-farizeje z řad politiků, zápolících
o "duše" věřících voličů, jak se mačkají v prvních řadách
kostelních lavic. Drtivá většina z nich se tam ovšem vyskytuje jen při
církevních velkoakcích přenášených televizí. Ale pardon - tomu se
dnes neříká farizejství, ale "ošetřování image"...
Nikdy a nikde jsem neřekl, že neuznávám něčí víru - je mi jedno,
jak se kdokoli dovolává toho, čemu někteří říkáme Vyšší moc.
Neuznávám jen samozvané "zástupce Boží na zemi" a jejich
velkolepý, prolhaný cingrlátky ověšený cirkus, který pořádají
jen pro opodstatnění vlastní existence a sebeuspokojení.
Dlouhou řadu let se ve mně utužuje podezření, že církev, která vždy
měla přístup ke zdrojům informací (znalost a detailní záznamy mýtů
a zvyklostí "pohanů" pak v období "obracení na jedině
správnou víru" zneužívali proti nim...), jež navenek prohlašovala
za "ďáblovo dílo", ví mnohem víc, než tuší "světská
moc". Sběr uvedených informací byl svého času hlavní náplní
práce jezuitských misionářů; z tohoto neskutečného balíku poznatků
o téměř dokonale zahlazených kulturách se na světlo světa dostal
prozatím jen zanedbatelný zlomek. Neodvážím se vyslovit kolik toho církev
ví, ale myslím, že zveřejnění byť jen zlomku do letitého žargonu
obalených utajovaných vědomostí by mohlo lidstvo uchránit před mnohými
budoucími útrapami a strádáním.
Tisícileté tajnůstkaření zatím bylo zdánlivě beztrestné. Zdá se
však, že s tím bude brzy konec.
Lhůta vypršela. Na "konci časů" nadchází čas změn a konečného
zúčtování. |
|