p	Strana 9
q
q	Kdo byl Pythagoras? Mám pocit, že světlo do tajů Pythagorova učení může vnést především jeho původ. Víme, že se narodil jako syn řeckého důstojníka. Co ovšem ví jen málokdo - jeho matka pocházela z osmé generace rodiny sumerských kněží! Už jako chlapec se naučil číst tabulky popsané klínovým písmem a nepochybně přitom časem narazil na soubor prastarých vědomostí, které později modifikoval ve svém učení. (Mimoto procestoval celý tehdejší středomořský kulturní prostor a Indii.) Setkáváme se tedy, po Berossovi, s dalším kanálem, jímž do Řecka pronikalo poznání vytvořené nebo uchovávané mezopotamskou odnoží dávné supercivilizace. Dnes začínám chápat Pythagorovy poznámky o dualitě i čínský princip jin jang úplně jinak. Byla mi, stejně jako v dalších kapitolách i vám, dána možnost přesvědčit se na vlastní oči o tom, že základní opticky sdělovaná banální informace může obsahovat dvě jiné, které se nejen ve vztahu k původnímu sdělení, ale i navzájem diametrálně liší. 1 = a2 + b2! Tento vzorec skutečně platí, pokud ovšem hovoříme o kvalitách! Jinak řečeno: zdánlivě nelogické a matematicky (kvantitativně) poměrně lehce vyvratitelné tvrzení, že dvojka vzniká dělením jedničky a že věci dávají smysl jen tehdy, pokud je vše co k sobě neodlučně patří pohromadě, je klíčem ke kvalitativnímu pochopení výrazu a2 + b2 = c2; za předpokladu že c2 = 1 ! Součet - potence vektorů skupiny "a" plus potence vektorů skupiny "b" - ovšem neobsahuje stejnou informaci, jako potence vektorů skupiny "c"! Ale protože "a2" a "b2" jsou kvalitativně odlišnými součástmi "c2" (přitom mohou, ale nemusí být rozměrově shodné) - nesmí být sčítány v kvantitativním smyslu (jako plochy) - jejich obsah musí být proložen. Rozhodující přitom nejsou rozměry, ale správný poměr jednotlivých stran. Matoucí znaménko "+" je tedy třeba chápat jako "plus", ovšem v žádném případě ne ve smyslu kvantitativního součtu. Každá část poskytuje kompletní dílčí informaci obsaženou v dokonale symetrické síti vektorů a teprve překrytím obsahů "a2" a " b2 " se doplní hlavní sdělení, skryté v útvaru tvořeném souřadnicemi v c2!  A to je tajemství odkazu zprostředkovaného Pythagorem. Sokrates a Platon Filosof (česky dnes, bůh ví proč, filoZof...) = "ten, který miluje moudrost a hledá konečnou pravdu". V běžných představách je "filosof" světu trošku odcizený věčný rýpal s nadprůměrnou inteligencí. Zabývá se roztodivnými otázkami reflektujícími člověka a jeho okolí. Ze získaných závěrů a poznatků se snaží sestavit (někdy i běžnými smrtelníky...) pochopitelné systémy. Poznatky a úvahy tohoto druhu často sepisuje v traktátech, k jejichž rozluštění je většinou potřebná značná dávka trpělivosti a nezřídka i hodně tlustý slovník cizích slov... Platon ovšem vidí filosofa jinýma očima. Je pro něj bytostí, již naplňuje láska k pravdě a touha po jejím objevení: "Pravda je jedinou moudrostí, z níž vyvěrá proud poznání, které toho, jehož se zmocní, učiní nesmrtelným." Skutečný filosof musí napřed poznat sám sebe a míru vlastní závislosti na pomíjivém světě smyslů. Ze světských pout se snaží vymanit zvláštním způsobem: prostřednictvím souboru vědomostí, získaných nasměrováním veškerého snažení k poznání života věčných bohů. Poznané v něm je nezničitelné a nesmrtelné. Tím ovšem není míněna obligátní rada udělovaná liknavým potomkům v souvislosti s učením: "Uč se, protože to, co máš v hlavě už ti nikdo nevezme!" Platon vidí ve filosofovi jedince jdoucího otevřenou cestou mysterií; záměrně vyhledává veřejnou výměnu myšlenek s ostatními filosofujícími. Opravdovému filosofu, bažícímu po moudrosti v platonském smyslu, přitom nejde o intelektuální výkony oslňující okolní svět - jeho úvahy jsou pouze dílčími kroky na cestě ke stavu bytí, dosažitelnému teprve po odhození řetězů smyslového vnímání. Očekává, že po přechodu do božského světa se mu vyjeví neměnné zákony původu všech věcí. Filosofické školy kolem Sokrata a Platona zahrnovaly učení o cíli a cestách adepta Mysterií.. V Platonových Dialozích lze vysledovat zřetelný záměr - objevit cestu k duchovní proměně člověka. Mystické školy byly veřejnosti přísně uzavřené instituce, v nichž se prováděly předepsané rituály a slavily kultovní svátky. Myšlenky jejich zakladatelů se většinou opíraly o složitými alegoriemi zastřené mýty. Ale i zde, stejně jako ve všech předplatonských školách tohoto typu, byly jádro učení a kroky k jeho pochopení předmětem přísného utajení. Skrývalo se za vším tím tajnůstkářstvím něco, co se obdobně jako u Pythagora dosud nikdo nepokusil hledat? Měli i zakladatelé pozdějších antických mystických škol ještě přístup ke konkrétním poznatkům, nebo už jen tápali v labyrintu domněnek a mlhavých představ? Sokratovo a navazující Platonovo učení se od ostatních lišily důrazem kladeným na morální čistotu a intuitivní logické myšlení. Rozdíl mezi uzavřenými egyptskými školami a školou pythagorejců nebo podobnými instituty v Delfách a Eleusině byl v otevřeném kontaktu, který žáci Platonovy Akademie udržovali s okolním světem. Učili se poznat sama sebe, integrováni do reality běžného života. Poznáním pravdy ve svém nitru, průběžně konfrontovaném s vnějšími vlivy, tak ve své mysli postupně likvidovali nepravdy a materialistické iluze. Vedli soukromý a společenský život způsobem příznivým konečnému cíli - poznání duchovního světa. Pokoušeli se "oddělit duši od těla", jak říkal Sokrates: "Uvolnit duši z vazeb k pomíjivému světu smyslů" tak, aby se v konečném efektu mohla a dokázala osamostatnit ve světě ducha. Zabývali se nejen matematikou, geometrií, hudbou a astronomií, ale především vedli neustálý dialog. Pokoušeli se o vědomé zachycení poznaných pravd a jejich shrnutí do logických pojmů a formulací.