|
q
|
Umístění
trysek po stranách horní třetiny tělesa (klínovitých
"ramen" po stranách symbolu Ankh!) má spolu s kónickým
tvarem servisního modulu
několik velmi podstatných výhod:
-- Perfektní stabilizace - těleso servisního modulu nahrazuje
stabilizační závaží (tyč používanou u ohňostrojových raket).
-- Stabilizační efekt je umocněn obtékáním plynů okolo kónického
tělesa servisního modulu.
-- Proudění vzduchu okolo přesahující hrany štítu vyvolává
podtlak před přídí. Úhel odklonu trysek od osy odhaduji asi na
15 - 20°. Toto uspořádání zaručuje minimální aerodynamický
odpor při průletu hustými vrstvami atmosféry. Podtlak před přídí
loď doslova nasává vzhůru.
-- Pro všechny fáze letu stačí jediná sada motorů jako u Space
Shuttle.
Pak ovšem nehrozí noční můra raketových konstruktérů - selhání
pohonných jednotek druhého nebo třetího stupně (jak se opakovaně
stalo u Ariane). Loď dosáhne dostatečné (ne nadměrné) výšky,
dané počátečním startovním impulsem katapultu, takže v případě
vynechání jednoho z motorů může odhodit servisní modul a obě části
nouzově přistanou na padácích.
-- Orbiter silně připomíná projekt lodi CTV (Crew Transport
Vehicle), připravované k přepravě posádek orbitální stanice ALPHA
I. Zkušební typ návratové kabiny ARD (Atmospheric Re-entry
Demonstrator) měl být testován pomocí ARIANE 5.
Ve spodní části servisního modulu vidíme dvě komory "obývané"
dvěma různými "božstvy". Jsou to oddělené nádrže
obsahující palivo a okysličovadlo, "božské" esence pro
druhou fázi letu. Je tu však ještě něco navíc!
-- Zařízení ve dně pod nádržemi vypadá jako rotor
elektromotoru. Schéma zde totiž užívá téměř identického
vzorku jako u stěn "sila". Liší se však malou tečkou
uprostřed mezikruží. Tu ve schematickém řezu jednotlivými závity
ve stěnách tunelu nenajdeme.
Hřídel procházející přepážkou a celou délkou modulu patrně pohání
sadu horizontálně rotujících setrvačníků. Těsně před startem
je celý systém uveden do chodu prostřednictvím vinutí vnějšího
statoru, umístěného v podstavci rampy.
Mohutný setrvačník o průměru téměř čtyř metrů rotuje v
meziprostoru nad nádržemi, a jeden je možná umístěn i v horní části
modulu. Gyroskopický efekt vyvolávaný soustavou setrvačníků, mezi
něž samozřejmě patří i plochy rotor elektromotoru o průměru asi
čtyři a půl metru, dával soupravě svislou stabilitu během katapultáže
a setrvačného letu. (Obdobou je stabilizace podélnou rotací, udělované
vypálené kulce vrtáním - několika závity vyfrézovanými do vnitřních
stěn hlavně.)
Ve druhé fázi letu možná odevzdávaly setrvačníky akumulovanou
energii i palivovým čerpadlům (zřejmě útvarům umístěným ve zmíněné
"nečitelné sekci") vhánějících pohonné hmoty do komor
raketových motorů.
Kulovité objekty ve střední části vypadají jako víceúčelové zařízení.
Mimo jiné silně upomínají na popis pohonu vimanu z indických véd.
Cituji:
Čtyři kulovité nádrže naplněné "rtutí" musí být
zahřívány "rovnoměrným ohněm". Pak viman vyvine
obrovskou sílu a změní se v perlu na nebi. Konec citátu. Otázkou
je, jaká energie je míněna výrazem "rovnoměrný oheň" a
čím je třeba nahradit z původního jazyka šástry do sanskrtu patrně
nevhodně přeložený pojem "rtuť".
Má snad rotující systém nějaký sekundární vliv na překonání
gravitace? Vyrábí si loď autonomní gravitační pole?
Kulovitá závaží ovšem mohla sloužit i jako regulátor otáček
pohonu čerpadel, a tím i k řízení výkonu motorů. Možná, že
fungoval úplně stejně tak, jak to o pár tisíc let později
patentoval James Watt...
Co si ale počít
s nešťastnými "kocouřími křídly"? A co chtěl malíř
vyjádřit tím, že kožešinám namaloval hlavy obráceně? |
|