|
q
|
Na
kocouřích křídlech?
Nemám v úmyslu peskovat odborníka z NASA, ale nezbývá
než konstatovat, že Greenwoodovi přes vynikající postřeh ušlo několik
velmi závažných detailů:
1. Křídla byla vždy znázorňována jako křídla!
Našim předkům opravdu neušlo k čemu křídlo slouží. Ale opravdu
nikdy a nikdo nelétal na stažených kocourech. Létající "bohové"
byli vždy zobrazováni se skutečnými opeřenými křídly. Na perutích
létal i Pegas. Na egyptských kresbách najdeme i nemálo okřídlených
hadů. Ale kocouři? Nikdy.
2. Egypťané věděli jak vypadá trubka a nepokoušeli by se ji
zobrazit jako dutý ocas. Spíše by jako symbolu použili hada.
3. Greenwood se zmiňuje o kabině ožehnuté atmosférickým bržděním.
Také zahrocený pruhovaný útvar, který ovšem z neznámých důvodů
není upevněn dole uprostřed štítu, ale prakticky ho protíná
svisle po straně, považuje za chytrý prvek sloužící k aerodynamické
ochraně štítu během návratu kabiny do atmosféry. Proto nakonec
"přidělil" tělesu maximální rychlost 990 m/s, kterou zvládne
i lepší tryskové letadlo?... Jak by se touto rychlostí dostalo tak
vysoko, aby při návratu muselo snášet útrapy vstupu do horních
vrstev atmosféry, mi jaksi uniká.
Později, při čtení Sitchinovy knihy Stairway to Heaven, mi
došlo, že obrázek zachycuje mnohem chytřejší, efektivnější a
vyzrálejší technické řešení, než si inženýři NASA před
jedenadvaceti lety dokázali představit. Je naší technologii nadřazeno
dodnes, i když dnes už v podstatě disponujeme technickým know how
umožňujícím jeho realizaci.
Hrozně rád bych jednou viděl celé zobrazení z Huovy hrobky
v originále. Ale marná snaha - dotaz u egyptologů vyjevil, že tato
osobnost vlastně není známa, že zřejmě jde o nesprávnou
transkripci, a podobně. Nepomohla ani specifikace období a faraóna
ani funkce, které dotyčný Hua měl. Nikdo o něm nechce nic vědět...
Najde se někdo, kdo ví více? Budu vděčný za jakoukoli informaci.
S
primitivní hi-tec do jedenadvacátého století
Víme, jak nepředstavitelný výkon musí vyvíjet klasické kosmické
rakety, aby:
a) unesly startovní hmotnost;
b) dosáhly potřebné rychlosti (7,9; 11,19; 42 km/s) a podle úkolu;
c) dopravily na oběžnou dráhu (z dosahu zemské přitažlivosti, k Měsíci,
nebo případně až za hranice sluneční soustavy) užitečnou zátěž
(kosmickou loď, satelit či průzkumnou sondu).
Za účelem sestavení a pozdějšího zásobování většího staničního
komplexu na oběžné dráze bude zapotřebí "x" startů
palivo požírajících monster, mezi něž se řadí i znovu využitelný
raketoplán. I ten ve startovní fázi spotřebuje každou sekundu 6 tun
neekologického tuhého paliva.
Motory rakety Saturn 5 nesoucí k Měsíci lodě Apollo
spolykaly během prvních devíti vteřin téměř čtyřicet tun
paliva...
Obsah nádrží tvořilo 4 000 000 litrů paliva a okysličovadla.
Celkový výkon všech pěti motorů byl 150 000 000 koní, to je zhruba
200 534 700 kW. Sečteno a podtrženo: doprava jednoho jediného
kilogramu užitečného zatížení k Měsíci si vyžádala
spálení neuvěřitelného množství 5160 kilogramů pohonných
hmot!
Užitečné zatížení raket (podle vzorce r = M0/M; přičemž
r = poměr hmotnosti, M0 = startovní hmotnost a M = hmotnost
po spotřebování paliva) představuje zhruba setinu startovní váhy.
Tedy: palivo 90%, váha konstrukce a přístrojů 9%, užitečné zatížení
- pouhé jedno procento.
Startující raketa zápasí se dvěma fyzikálními veličinami -
"zemskou přitažlivostí" - gravitací a s odporem vzduchu v
hustých vrstvách atmosféry. Pokud by příliš brzy po startu dosáhla
rychlosti potřebné k překonání gravitace, vzrostl by odpor vzduchu
zhruba na dvojnásobek překonávané přitažlivé síly. Rychlost
rakety tedy musí být řízená. Její motory zpočátku (po odlepení
z rampy) buď musí snížit výkon, což vedlo k častým haváriím ve
startovní fázi, anebo letí po přesně propočtené ploché křivce,
na níž během stoupání může využít aerodynamiky. Tímto způsobem
vidíme startovat zejména raketoplány. Maximálního zrychlení smí
rakety dosáhnout až ve velké výšce, v řídkých vrstvách atmosféry.
Těžké nosné rakety startují s obrovskou přítěží paliva prvního
stupně, takže jim nadměrná počáteční rychlost nehrozí. Maxima
zrychlení dosahují až po zážehu třetího stupně ve výškách
okolo 90 km.
Tento postup velmi připomíná vtip o horalovi, který s sebou do kopce
vleče těžký pařez. Na dotaz kolemjdoucích turistů, jimž uniká
smysl jeho počínání, odpoví:
"Až ho zahodím, půjde se mi lépe." |
|