(Pokračování)
(revize textu 17. dubna 2001)EPH
- Exploded Planet Hypothesis
a jiné ambiciózní pokusy kterak vyvésti lidstvo z omylu v omyl...
"Ateističtí vědci se vše, nač narazí a čemu nerozumí, vždy paradoxně snaží vysvětlit starými božstvy a kulty sloužícími jejich vzývání..."
Thomas van Flandern je "původcem" a zastáncem "hypotézy explodované planety" mezi Marsem a Jupiterem. Zdálo by se, že se ex-šéf astronomického oddělení NOAA vydal cestou, vyšlapanou před více než stovkou let. O jakémsi "cizím" bludném tělese v naší sluneční soustavě hovořili už staří Sumeři jako o Nibiru, pozdější arabští astrologové mu říkali Maldek.
Nic
proti nikomu, kdo se s dobrým úmyslem znovu pokouší otevřít
staré knihy a vnést světlo do událostí, k nimž došlo dávno
předtím než se na nynější Zemi objevily první bakterie, neřku-li
člověk. Ale pokud se opravdu chce dostat k jádru věci, musí
si napřed vyčistit cestu i oblohu a zbavit fakta tisíciletých nánosů
religiózních bludů a jejich ještě (o)bludnějších moderních
interpretací.
Žel, nezdá se, že zrovna to je van Flandernův
cíl. Obávám se, že jsme svědky vzniku podivné žabomyší
teorie, aspirující na místo dosud platné doktríny. Něco
totiž nutně musí nahradit neudržitelné Oortovy výmysly a rozpustit
jeho "kometární oblak"...
Kousek
historie
Je známo,
že lidstvo se vyvíjí podle vždy stejného konceptu. Od okamžiku
kdy se rozdělí na nerovnoměrné vrstvy, vybavené nestejnou měrou
intelektem, movitým i nemovitým majetkem a podobně, bývá na
živné půdě nejsilnějšího vůdčího seskupení vykonstruována jakási později obecně
platná doktrína, o niž se opírá světonázor určující další vývoj společnosti.
V této souvislosti je zajímavé, že hlavní osoba, kolem níž neúnavně rotuje oficiální
propaganda, takřka nikdy není "domácí provenience".
Téměř vždy
jde o ideu importovanou. Doma totiž nikdo prorokem nebývá...
V případě
naší civilizace se až kam historická paměť sahá projevovaly dva výrazné
směry. První spočívá na
historickém katastrofismu a druhá v úporné snaze popřít ho za
každou cenu. Obojí bylo příčinou vzniku mnoha náboženských,
vědeckých i politických směrů.
S ústupem
církví po zrodu "osvícené moderní vědy" se
situace změnila jen zdánlivě. Zatím co se zastánci náležící
do první kategorie opírají o historické záznamy a tradici,
předávanou kolektivní pamětí lidstva, snaží se protistrana
veškeré odkazy na dávné katastrofy zdiskreditovat.
Téměř komické
je, že se na straně odpůrců, hlásajících tvrdý ateizmus, ocitly i velké církve. Důvod je
nasnadě: vůdčí síly společnosti, které vždy kladou hlavní důraz
na vlastní mocensko-ekonomické zájmy, potřebují k uskutečňování
svých záměrů "společenský klid". Každý rušivý element
proto musí
být co nejrychleji eliminován, nejlépe pomocí vždy úslužných
a úplatných "představitelů" vědy,
v horším případě vytlačen (i ateistickými režimy!) do náboženského
pozadí. Zde býval zpracováván, tak dlouho, až i
poslední nedůvěřivec "nabyl přesvědčení", že vše je "v
rukou Božích", potažmo církevních pohlavárů disponujících přímou
linkou, jejímž prostřednictvím lze včas zarazit případný "boží
trest".
O tom, jak ošidná je víra v moc církví tváří v tvář byť
jen společenské katastrofě, se měli příležitost přesvědčit
účastníci obou světových válek - církve nejenže neměly na nic ani nejmenší vliv, ale armády všech
bojujících stran vytáhly do
boje s tradičním požehnáním jedné a tetéž církve! "Gott mit uns"...
Tento
etický desaster už po první světové válce nepochybně vedl ke ztrátě společenského
kreditu a postupnému úpadku velkých křesťanských církví až k jejich historicky nebývalému propadu,
stavu, ze kterého už se (bez úplné transformace v cosi úplně jiného)
nikdy nevzpamatují v dřívější podobě.
V důsledku
celospolečenské ztráty důvěry v církve se zpět do společnosti začala vracet
vlna, kterou v minulosti poměrně snadno zadržela hráz pečlivě
vykonstruované víry v církevní moc a schopnosti kléru.
A hle! Ukazuje se, že i přes tisícileté vymítání se v
kolektivní paměti lidstva udržela vzpomínka na dávné katastrofy.
No jo, pánové, ale co s tím?
Oortův
kometární mrak
Dosud obecně platná verze vědecko-zastíracího paskvilu vznikla ve zmatku, který
v řádu světové astronomie způsobila druhá světová válka. Po
ní se příležitosti chopili lidé, kteří by si v přítomnosti
svých velkých předchůdců nedovolili hlasitě šoupat nohama, natož pronášet jakési závěry...
Jenže doba Hoyleho a velkých německých astronomů určujících
tón v předválečném období pominula...
Za otce
světonázorové kulisy "nebeského klidu a pořádku",
vybarvené samozřejmě způsobem zastupitelným "na prahu kosmického věku",
lze považovat jediného průbojného intelektuála. Je jím
nizozemský astronom Jan Oort.
Příznačné je, že také tento obraz
kosmu se v první řadě zabývá existencí komet a prokazováním jejich pravidelných, vypočítaných, vypočitatelných,
ničím nerušených, a proto pro Zemi a lidstvo bezpečných oběhů! Teorie
záludně vychází z přesných měření drah známých
periodických komet a předválečných poznatků sira Hubbleho, z
nichž ovšem Oort "vytěžil" jen to, co se mu hodilo.
Komety
jsou tu podle něj proto, že současně s pomyslným diskem sluneční
soustavy
vznikl ze "zbytkového materiálu" na jeho okraji "kometární
mrak", v němž má jisté množství těles pevně přidělenou
a neměnnou dráhu... Existence tohoto veskrze hypotetického útvaru dodnes
nebyla, a už nikdy nebude prokazována. Výzkumy prováděné
pomocí HST (Hubble Space Telescop, šťastnější astronomická
obdoba univerzálního supermikroskopu, který pro biology
vynalezl Royal Rife), stejně tak, jako kolize komety Shoomaker -
Lewy s Jupiterem, totiž definitivně prokázaly nesprávnost těchto úvah.
"Hubble" tedy nakonec
nepřímo ztrestal Oorta za okleštění práce vědce, jehož jméno
nese (viz také ostudnou paralelu Béchamp - Pasteur)...
To vše ovšem nikterak nebrání bohorovným
advokátům "osvícené vědy", kteří mimochodem o
stavu věcí nejsou obzvlášť dobře informováni, a pro jistotu
radši ani nemají vlastní názor, aby v roli komentátorů
"populárně vědeckých" televizních pořadů určených
"laické veřejnosti" nevydávali za jedinou a konečnou
pravdu dnes už nezvratně prokazatelný blud.
Jednou všude napsané těžko
vymazat; mnoho lepičů a vylepených plakátů, leč málo odstraňovatelů...
Je to fádní, okoukané a únavné.
Astronomie na scestí
"Všelidově
zastupitelnou" a nepobuřující teorii kometárního mraku, z
již uvedených a neměnných důvodů, nadšeně uvítal
establishment poválečné společnosti, avšak vědě disponující
stále dokonalejším přístrojovým vybavením vynesla vážný,
dosud neodstraněný problém.
Hlavním "opomenutím",
jehož se Oort "dopustil" aby jeho teorie obstála, bylo
trestuhodné zanedbání několika podstatných Hubbleho poznatků.
V důsledku toho vykročila moderní astronomie uznávající
novou teorii
nesprávným směrem, což hluboce ovlivnilo především snahy o pochopení "Mléčné dráhy" a jejích
"ramen".
Výzkum naší galaxie totiž kvůli zjevné převaze politizujících
papoušků nad skutečně bádajícími sovami musel být přizpůsoben pravidlům Oortova mraku,
ergo ne "vědecky zjištěnému", ale "dohodnutému" způsobu jeho vzniku
"v prostoru o
tvaru rotujícího
disku". Nakonec byl z tohoto důvodu "vědecky dohodnut"
i spirálový tvar... Další
naprosto ničím nepotvrzený nesmysl!
(Taktéž sympatickým úsměvem provázená tvrzení J. Grygara,
citujícího místo vlastního názoru tucty rovněž citujících
kolegů, neuvádějí žádný ověřený důkaz. Položíme-li těmto vědcům zcela konkrétní dotaz,
prchají do oblasti víry...)
Jak se postupně stále markantněji ukazuje, nejen v astronomii, ale i ve fyzice, biologii a příbuzných, násilně od sebe odtržených oborech, vrhl obdobný postup lidské poznání o celé století zpět. Zdá se však, že to ještě nestačí! Chytrá deformační kampaň nazvaná EPH (hypotéza explodované planety) nás opět hodlá odvést od exaktních znalostí, starých minimálně osm tisíc let! A opět ji vede Nizozemec...
Van
Flandern, vahou předchozího postavení šéfa
významného vědeckého ústavu,
tak jako jeho předchůdce prezentuje svou hypotézu "osvědčeným vědeckým způsobem" -
a opět se zdá, že pomalu dosahuje výsledků: pro stromy není vidět les.
Hned zpočátku totiž klade dvě sugestivní otázky, na něž obratem nabízí neméně
sugestivní odpovědi. Tím, tak jako jeho předchůdce, šikovně
odvedl pozornost od jádra problému a dosáhl tím toho, že většina podotázek zájemců i kritiků směřuje
pouze k tématu o němž je ochoten diskutovat! Přitom je
fakt, že takto vymezený prostor obklopuje obrovské množství otazníků,
úplně odsunován do pozadí.
Takto se
nevytváří nový vědecký názor, takto se kuje nové "vědecké
dogma".
Architektura
non-fiction
V úvodu mé první knihy jsem napsal, že všichni autoři píšící
literaturu non-ficton (faktu) mají k dispozici stejné stavební
kameny. Jsou architekty, sestavujícími podle stále zřetelnějšího plánu
budovu dávných
událostí. Samozřejmě -
lze mít námitky vůči umístění oken a překladů, ale nevidím
žádný smysl v boření vstupního schodiště, které v
podstatě nelze sestavit jinak, než už bylo sestaveno. Jeho konstrukci
podepírá celá řada faktů. Van Flandern se ho ale snaží stavět
znovu, ovšem své "nové" schodiště, stoupající vzhůru směrem od
domu, místo faktů podepírá lešením z vlastnoručně utvářených
axiomů!
Jeho práce jsou prošpikovány velice podezřelými interpretacemi starých textů. Vše, co bylo na tomto poli dosud dosaženo, ignoruje osvědčenou manýrou člena vědecké nomenklatury tak okázale, až zasvěceným přechází mráz po zádech. Van Flandern staví na tom, že díky danému směru vývoje společnosti upadly dávné znalosti v hluboké zapomnění; že se všeobecné vzdělání ještě stále ubírá směrem účelových "vědeckých" dogmat, vyřčených menšinovou hrstkou vlivných jedinců, kteří před více než sto lety porazili své protivníky prostřednictvím politického nátlaku. Pak je samozřejmě jednoduché vnutit zájemcům interpretace, s nimiž by kdysi, vzhledem k tehdy dokonalejším později dovedně zahlazeným poznatkům, absolutně neuspěl.
Misinterpretace Plinia, Apollodora a starých egyptských a sumerských textů, vytváří bizarní směs pojmů, které se ani nenamáhá vzájemně rozlišit - vše je využíváno ke slepení prapodivné hybridní katastroficko- antikatastrofické hypotézy, která, na rozdíl od předchozí, popírající jakoukoliv minulou katastrofu (s výjimkou křesťanské Potopy), naopak prvotní katastrofu predestinuje! Chytré.
Pro a
proti EPH
Podle
teorie EPH došlo ke zmiňované katastrofě takřka nedávno.
Tehdy údajně na dráze mezi Marsem a Jupiterem "z ničeho nic
prostě explodovala planeta" takřka k nerozeznání podobná Zemi. Bum!
Vznikl tak pás asteroidů a spousta komet. Velké bludné asteroidy a
obrovské meteority se rozprskly po soustavě, narážely na
ostatní tělesa a mimo jiné znetvořily i Měsíc.
Jak jsem se už zmínil, myšlenka
zaniklé planety na této dráze není nová. Astronomové se jí
poměrně obsáhle zabývali, zejména poté, když stále modernější
počítače postupně umožňovaly složité výpočty drah komet
a známých
větších těles v pásu planetek. Animace ovšem ukázaly, že z těchto
kosmických skalisek, včetně odhadované hmoty
množství skrytého ze Země nepozorovatelného
"temného materiálu", jednoduše nelze syntetizovat
kompletní planetu očekávané velikosti. Toto je také jeden z
hlavních, leč mnohem závažnější problémy zastírajících
argumentů, vznášených proti van Flandernově hypotéze.
Jeho odpověď zní: "Zbytek materiálu se prostě
vypařil." A je to. Zkuste to za dnešního stavu znalostí něčím
vyvrátit... Dovolím si zde nesměle namítnout, že v případě exploze by se úlomky
nevázané žádným velkým tělesem ve svém středu zcela jistě
rozlétly všemi směry a žádný pás asteroidů by nevznikl.
Nebyl by k tomu žádný rozumně vysvětlitelný důvod. Pro
tedy jsou jen van Flandernovy, zatím co proti všechny
ostatní závěry.
Opomíjené
znalosti Sumerů
Je dost
podivné, že ač otec a zastánce EPH Sumery často cituje, mnohdy i ve zcela nemožných souvislostech, naprosto přehlíží
znalosti tohoto famózního národa, který moderní astronomii
poskytl mimo jiné i tabulky s
koeficienty, bez nichž není možný výpočet planetárních
drah! Kosmogonie Sumerů hovoří o dvanáctém tělesu
sluneční soustavy, planetě Stvořiteli, periodicky prolétajícím pásmem
asteroidů po dráze, již nelze nazvat jinak než kometární.
Její perihel se nachází kdesi mezi Marsem a Zemí. Sumeři toto
těleso přiměřeně popisují jako "křižující planetu",
NIBIRU, protože protíná ekliptiku a těsně míjí dráhy několika
vnitřních planet soustavy.
EPH se v základě snaží o odlišení
dvou pojmů: teorie obrovské komety či explodované planety,
ale přitom zcela ve smyslu "současných poznatků moderní
astronomie" opovrhuje možností, že v systému
existuje nám již (nebo dosud) cizí těleso - neznámá planeta,
jejíž oběžná
dráha vykazuje hlavní aspekt kometárních drah: přibližuje
se na jistou vzdálenost ke Slunci (a tím i k Zemi), aby po čase opět
zmizela v prostoru za známou hranicí soustavy.
Tento problém se patrně stal osudným I. Velikovskemu, který
za "nestvůrně velkou kometu", o níž se unisono zmiňují všechny
staré národy, považoval Venuši, která se podle jeho mínění
oddělila od Jupitera a zaujala novou oběžnou dráhu za časů biblického Exodu...
Podle čínských a sumerských záznamů o
Venuši je to prokazatelně nesmysl, jenže v jednom má
Velikovsky nesporně pravdu - tehdy se na obloze muselo dít cosi
dnes velice neobvyklého. Není divu, že se tehdy, v nastalém zmatku a
panické hrůze při vzpomínce na události předcházející
Potopu, rozpadlo několik mocných říší.
Křižující planeta
Podle interpretace Zecharii
Sitchina sumerské
učení převzaté Babyloňany říká, že protiběžný Nibiru
byl vtažen do soustavy z vnějšího "prostoru absolutní
tmy" přitažlivostí Neptuna. Když se posléze dostal do sféry
přitažlivosti Saturnu a Jupitera, byl jeho osud zpečetěn -
soustavu už nemohl opustit. Cestou do jejího centra došlo ke střetu s
praplanetou Tiamat, tělesem "A", obíhajícím na dráze
dnešních asteroidů.
Nejen z pohledu newtonovské fyziky se taková událost zdá nepravděpodobnou,
ba nemožnou. Ovšem pouze do okamžiku než si uvědomíme, že
jednou z hlavních vlastností přisuzovaných Nibiru sumerskými
astronomy je protiběžnost! Pak se ovšem odpovídajícím způsobem
mění i údaje v tabulkce oběžných
i přibližovacích rychlostí, včetně zkrácení období vzájemného
působení gravitace a slapových sil. Provedeme-li patřičné propočty,
zjistíme, že sumerské vyprávění má pevnou matematickou logiku; zcela
jistě nepatří do souboru líbivých pohádek vymyšlených "moderní
astronomií".
Zrození Země
"Křižující planeta" se s Tiamat nestřetla přímo.
Text Enuma elish ve velmi přiléhavých obrazech popisuje střet
gravitačních sil a vyrovnávání potenciálů formou gigantických
blesků, pod nimiž doslova vřely povrchy obou planet.
Slapové síly rvaly ze soupeřů kusy hmoty, vířící okolo
v podobě "vojsk" satelitů. Nakonec ale do Tiamat
narazil jeden z velkých původních měsíců, průvodců Nibiru. Tato kolize, podle prastarého vyprávění o
"souboji nebeských bohů", planet, jí "rozdrtila
srdce". Podle všeho smetla i většinu vody z jejího
povrchu.
Nibiru, "Stvořitel", získal novou oběžnou dráhu - stal se "členem rodiny Apsu" (sluneční soustavy). Při dalším nebo při jednom z dalších obletů se kolizní situace opakovala, tentokrát ovšem s fatálnějšími následky: další velký satelit Nibiru zasáhl nechráněný povrch "mrtvé planety", zbavené předchozím nárazem ochranné vodní vrstvy. Část (podle Sumerů polovina) planety byla nárazem rozdrcena a společně s troskami "útočného" satelitu vytvořila pás asteroidů kroužících v rovině ekliptiky. Současně se na všechny strany rozprskla spousta malých těles, pletujících po zdánlivě chaoticky rozptýlených eliptických drahách. Známe je jako více nebo méně nebezpečné NEOs´(Near Earth Objects- link E) "potulné asteroidy", komety a "trosky zaniklých komet". Množství materiálu poletujícího středem sluneční soustavy mimo pás asteroidů a v tzv. Kuiperově pásu za Neptunem, lze odhadnout na minimálně 25 až 30% objemu Země.
Komety?
V
podstatě každý asteroid typu NEO mohl být zpočátku kometou -
záleželo jen na množství vody, která na něm ulpěla. Když
kometa, slepenec prachu a kamení držený pohromadě ledem, ztratí veškerou
vodu, změní se v kometu "zaniklou". Tím ovšem nic
nekončí! Od tohoto okamžiku máme co do činění s nebezpečnou,
protože v podstatě neviditelnou nekompaktní temnou masou
prostorem "svištících" těles; od prachu přes
mikrometeoroidy až po obrovské meteoroidy zvíci autobusu a skály o průměru několika
kilometrů. Na stěhovavé kosmické rumovisko působí celá
řada vlivů, takže pruh sledující původní dráhu se
neustále prodlužuje.
Nejjemnější částice a malé meteoroidy vytlačuje do
stran a ven ze sluneční soustavy proud částic emitovaných
sluncem, takzvaný "sluneční vítr", a jiné
mechanizmy. Tím se prachové pásmo
neustále rozšiřuje. Průlet planety prachovým okrajem
takového pruhu se
pozemskému pozorovateli jeví jako "meteorický déšť".
V jeho centru nebo po stejné dráze se ovšem pohybují i mnohem
větší tělesa. Jsou tam pořád a je jen otázkou času kdy se
pohyb Země synchronizuje s jejich drahou. Posledních 1500 let měla
Země neuvěřitelné štěstí,
nebe si "dalo pauzu". Občas sice spadl nějaký ten jasný meteorit
nebo občas i sprška většího kamení, ale nikdy se nic moc nestalo.
To se ovšem může změnit
zcela nečekaně, doslova z hodiny na hodinu - krásný déšť miniaturních tělísek, pořádajících
působivé ohňostroje ve svrchních vrstvách atmosféry, může
přejít v ničivé bombardování kusy skal o velikosti autobusu.
To v tom lepším případě...
Země
a Měsíc
Druhá
část zničené planety sražená na nižší oběžnou dráhu se
podle Sumerů stala Zemí... Spolu s ní sem dorazil i její největší
satelit, náš Měsíc. Toto těleso je vzhledem k velikosti Země
neúměrně veliké a není v žádném poměru se souputníky
ostatních planet slunečního systému. Nejnovější poznatky
ukazují, že tvar Země
byl dán nárazem, jehož
energie se pohybovala těsně pod hranicí úplného zničení původního
tělesa. Výzkumníci tvrdí, že stopy zanechané na povrchu musela způsobit rychle
letící hmota o velikosti našeho Měsíce, takže sumerské
tvrzení nechtě potvrzují i moderní propočty. (Potud
dobře, ale druhá část jejich teorie už je velice divoká, neboť předpokládá,
že se "část hmoty po srážce vypařila a ze zbylých
trosek se zformoval Měsíc". Jak vidno, van Flandernova
"sadařina" už začíná nést čerstvé leč červivé ovoce...)
Sumerská verze, ač v podstatě
totožná, je "z oficiálních vědeckých důvodů nepřijatelná"
- protože v sobě skrývá možnost dalších nemalých katastrof,
které nepochybně vyvolá přiblížení "křižující
planety" do centra systému.
V první řadě se její přítomnost projeví na činnosti
Slunce!
Je nesporně zajímavé, a
rozhodně nejsem sám,
koho to znepokojilo, že k oběma v poslední době sledovaným
velkým slunečním erupcím třídy Mega Flare došlo na pravém
okraji kotouče, v době kdy sluneční skvrny, jejichž magnetická
pole je produkují, už takřka zapadaly za obzor. Co je v
prostoru tímto směrem? Kdyby šlo o některé ze známých těles,
astronomové by zřejmě netápali!
Také staré "astrologické pověry" zapřisahající,
že seřazení planet do jedné řady může způsobit jakési blíže
nedefinované neštěstí, se za takové situace jeví ve zcela
jiném světle. V období obdobné aktivity jakou pozorujeme dnes
by plný zásah masou energetických částic, vržených Sluncem
směrem k Jupiteru a Saturnu stojících v zákrytu za Zemí, mohl
na zemský povrch přinést vlnu zničující radiace. Hrozilo by
bezprostřední ohrožení nejen lidského, ale genetického fondu
obecně. O tom jak by dopadla přinejmenším naše telekomunikační
technika nemůže být pochyb...
Předhistorické a historické
katastrofy
Zpočátku,
po "stvoření Země a nebes" muselo být vesmírné
bombardování mnohem častější. Prostorem poletovaly mnohem četnější
a větší shluky "kamení" než dnes.
O tom ostatně
podává svědectví tvář Měsíce a Merkuru a povrch Země a Venuše
jistě nevypadal o nic lépe. "Vědecké vysvětlení"
- bombardování bylo způsobeno "sprškou kamení vymrštěnou ke Slunci
Jupiterem"...
Ještě národy starověku pozorovaly nebe a s nedůvěrou pátraly po "nebeských znameních". Sílící meteorické deště či dokonce objevení se velké komety, to vše mohlo předznamenávat blízkost hrůzného skrytého nebezpečí. Tradované poznatky vyprávěly o zničujících úkazech, "válkách nebeských bohů", neúprosně vylidňujících obrovské plochy, které pak zůstaly dlouho neobydleny. Tyto události jsou podle mého názoru často mylně interpretovány jako předhistorické jaderné války...
Konec
předchozího světa
To ovšem
zdaleka nebylo to nejhorší. Geologicky vzato nedávno, před zhruba
8500 lety, došlo k události, která úplně a takřka beze stop
smetla předchozí celosvětovou
civilizaci.
Bible se v tomto ohledu zmiňuje pouze o sekundárních jevech,
obrovské vlně,
která se hnala přes všechny kontinenty ničíc naprosto vše,
co jí přišlo do cesty a následujících dlouhodobých průtržích
mračen. Kontinent na němž žil národ Noah se během pěti měsíců
úplně potopil.
Tady se neotevřela "zřídla země, z
nichž se vyvalily vody", bible ve skutečnosti popisuje
nepředstavitelnou událost - celý ostrovní kontinent pomalu
klesl
na dno oceánu.
Čínské zdroje v této souvislosti hovoří o
"souboji boha ohně s bohem vody", při němž "bůh ohně
přerazil sloup podepírající nebe". Na zem dopadala sprška
kamení, následovaná obrovským žhavým balvanem. Dopadl s největší
pravděpodobností do Atlantiku. "Povrch Země okamžitě
popraskal a z hlubin se řinula žhavá láva. Všude rychle
rostly vulkány chrlící lávu a popel. A náhle se přivalila
ohromná vlna, která smetla lidi, zvířata, domy, lesy - prostě
vše, co jí stálo v cestě."
Tak skončila jedna éra člověka
na Zemi...
(detaily
jsou v knize Hlubina návratu)
Počátek
a konec poslední "ledové doby"
Dopad
asteroidu na mořskou hladinu měl rozsáhlé klimatické následky.
Došlo ke změně v cirkulaci polárních vortexů (stratosférické
větrné víry - jet streamy)
a rapidnímu
posunu klimatu. Z oblohy dlouho pršelo černé bahno a sopečný popel,
místy se uložily vrstvy popele, bahna a náplavy silné až několik set metrů. Severní
vortex se nasytil prachovými částicemi, chrlenými do atmosféry
množstvím aktivních vulkánů, a obloha potemněla. Nad velkou
částí severní polokoule zavládla arktická zima a pokryl ji
ledovec. Ještě staří
Řekové nazývali neobyvatelné území za Dunajem Erebus - Říše
šera. Totéž ve stejné době platilo i o Mandžusku.
Toto schéma,
zadají-li se správné údaje, patrně lze bez obtíží animovat na
počítačovém povětrnostním modelu!
Šťastlivci, kteří celé inferno přežili ve vysokých horách nebo na lodích, museli začít úplně znovu. Nebylo to lehké. Povrch nížin byl rozbahněný, půda nadlouho nasáklá slanou brakovou vodou a všude se vršily ohromné náplavy. Moře byla prakticky nesplavná, hladinu pokrývala několikametrová vrstva plovoucí pemzy (viz Solon). Nová osídlení vznikala v horách, později lidé přesídlili do nížin, ale stále byli odkázáni na toky velkých řek, pramenících ve vysokohorských ledovcích. Ne nadarmo nacházíme zárodky nových velkých kultur právě zde. V první řadě musely být ODVODNĚNY slané bažiny a země propláchnuta sladkou vodou.
Největším
dobrodiním Země je obrovský oceán slané vody, působící jako
gigantický termostat. Zatím co zhruba v pásmu mezi 30. rovnoběžkami
bylo pod nízkou oblačností
takřka nepropouštějící paprsky slunce ("nízké
nebe") deštivé a velmi teplé podnebí, za nimi panoval nelítostný mráz. Těžké mraky
odnášely z obyvatelného pásma velké množství vodních par a
pod temnou pokrývkou na severu začalo takřka bez ustání sněžit. Masy sněhu se
měnily v
horských údolích pod obrovským tlakem v modravý
led; ledovec se dal do pohybu.
Dá se říct, že tyto procesy v
podstatě zachránily celou biosféru, protože díky jím se
postupně vyčistila obloha, "bohové pozvedli nebe" a
opět zazářilo slunce. Směr stratosférických proudů se v důsledku
toho opět pozměnil, vír vortexu se zmenšoval a obloha nad pólem
se postupně stala průzračnější. Pak začaly ustupovat i
ledovce.
Moře tehdy mělo mnohem vyšší teplotu než dnes. Jeho
akumulační schopnost byla dočasně zvýšena kvůli větší koncentraci
solí, protože pevninský i mořský led v oblasti pólů
vázal obrovské množství sladké vody (cca 60 000 000 km3)
Přitom je možné, že
teplé mořské proudění částečně nebo úplně zbavilo ledového
krunýře Antarktidu, pokud ovšem nebyl zdejší led smeten do
oceánu už krátce po dopadu "boha ohně" - asteroidu. Nejnovější poznatky
potvrzují, že antarktický led není starší než 8000
let...
V přechodném velmi teplém podnebí zcela roztály alpské ledovce, hloubkové vrty prokázaly, že současné zalednění alpských velikánů není starší než 4000 let.
Hrozící
nebe a spásné církve
Je
pochopitelné, že lidé po takovýchto zkušenostech neustále podezíravě
pozorovali oblohu a různá "znamení" v nich vyvolávala děs
a hrůzu. Nebezpečí však postupně odeznívalo, poslední
případy dopadů většího množství nebezpečných meteoritů
jsou datovány do období mezi 700 - 500 př.n.l., a pak okolo 500
(zde je mimochodem dodnes nevyřešený zmatek v datování a zajímavá shoda s obrovským požárem Věčného
města, který Nero kladl za vinu činnosti křesťanů
"popudivších nebeské bohy" a následným pádem
Římského impéria.) a lokálně zřejmě i kolem 1500
n.l.
Pozorováním
nebeského dění byly pověřeny vybrané osoby, kněží-astronomové,
které si časem vybudovaly silné společenské postavení.
Jejich úkolem bylo "usmiřovat nebeské síly" a
zajistit tak pokoj na Zemi. Žádný vládce nebo vládnoucí
elita nemá až do dnešních dnů zájem na tom, aby
poddaní neustále se strachem hleděli na nebe, jestli se na ně
náhodou nechystá cosi spadnout. Proto je nutné vždy, a to i za
cenu jakkoli nehorázné lži, zabránit průniku informací, které
by mohly vést k panice. Tuto krásnou tradici přitom lze poměrně
snadno vysledovat až k
Zoroastrovi.
Snad kromě Číny, kde byl jeden dvorní astronom
popraven pro nedbalost protože nepředpověděl objevení jakési
patrně
neperiodické komety, všude vznikaly "zaručeně bezpečné"
kosmogonické systémy (viz např. Aristoteles, Ptolemaios), v nichž bylo vše
bezpečně umístěno do neměnných sfér, řízených samotným
Bohem.
Prostředníky mezi "prostým lidem" a
"nebeskými mocnostmi" se stal církevní establishment.
Ani nástup
"osvícené vědy" nepřinesl žádnou podstatnou změnu. Skupiny vědců
s katastrofickým a anti-katastrofickým náhledem zpočátku ještě
seriózně diskutovaly pro a proti celé řady velice zajímavých otázek. Definitivní
zvrat však přinesl nástup anglických liberálů, kteří z
věci moderní vědy udělali politikum. Přitom samozřejmě
nechtěli ani slyšet o Damoklově meči,
který neustále visí nad našimi hlavami.
Jen žádnou paniku!
Mladý Darwin,
který přirozeně toužil po úspěchu a chtěl za každou cenu prosadit
svou teorii o původu druhů, hodil za hlavu veškeré
jednoznačné poznatky o gigantických katastrofách, jejichž
stopy sám vysledoval po celém světě. Georges Cuviér, jehož
katastrofickou hypotézu beze zbytku potvrdily nedávné nálezy
obrovských impaktů ve střední Americe, byl vypuzen a vysmíván,
na tomto poli "slavně zvítězil" Linné. Newton zveřejnil jen
první část své teorie, ta druhá, pojednávající o kometách a
katastrofách minulosti, směla vyjít až po jeho smrti a bez povšimnutí
zapadla ve viktoriánském buržoazním blátě. Skutečnost, že i sám
Newton, slovutný a vysoce uznávaný předseda
Britské Královské společnosti, se třásl o svou "vědeckou pověst"
ukazuje, jaké klima
vládlo v kritickém období "červánků moderní vědy"...
Ergo - pod politickým tlakem nelze provozovat nezávislou vědu a závislá
sype z rukávu jen konformistické lži.
Nebeské hrůzy tedy byly opět jednou "úspěšně zažehnány" prostým prohlášením "moderní vědecké obce". Potřeba církví posléze rapidně poklesla a vypukl osvícený ateismus. K této linii se hlásilo a dosud hlásí mnoho myslitelů. Půjdeme-li však do důsledku zjistíme, jak je tento způsob třídění myslí nesmyslný - ateista je v podstatě jen přepólovaný "teista" a oba společně odpočátku pili ze stejné informační studny, otrávené celou řadou církví už před tisíciletími! Jakkoliv vyšperkované "vědecké spory" evolucionistů a kreacionistů, zastánců toho či onoho světonázoru, jsou s ohledem na skutečnou podstatu problému v pozadí jen dětinské kratochvíle.
Utajení
pravdy a genocida vědoucích
Církvím
se během posledních 1500 let podařilo "nechat zmizet" obrovskému množství
informací, schopných rozbořit umělý obraz křesťanského
světa.
Boj za bezpodmínečné prosazení křesťanského
dogmatu, pramenícího v nemalé míře z kosmogonie, byl hlavním
důvodem pronásledování Hebrejů židovského vyznání po
Nizejském koncilu. Tito lidé, na rozdíl od na
koncilu definitivně okleštěných (kanonizovaných) textů
bible, totiž vlastnili Pentateuch - pět Mojžíšových knih, které
jakkoli odcizeny původnímu znění i úmyslu tvoří základ křesťanského
Starého zákona. Tradice vyžadovala, aby židovští věřící znali
tyto texty nazpaměť, a to i v době, kdy bible křesťanů
existovala jen v latině, ovládané pouze příslušníky vládnoucí
vrstvy; žádný odpadlík, který se ji pokusil přeložit do jiného, všem srozumitelného
jazyka, takový pokus nepřežil...
Židé si samozřejmě povšimli
"drobných úprav" a podivného výkladu textů svých
posvátných knih, ale nejhorší katastrofou se pro ně ukázalo
být to, že zůstali v podstatě
jediným zdrojem nezfalšovaných informací! Prostí poddaní
byli udržováni v neznalosti a analfabetizmu (a mše byly "slouženy" výhradně v latině); toto období v mnoha
evropských zemích, třeba v Portugalsku, skončilo až po první
světové válce.
Vlna xenofobie a rasové nenávisti, vyvolaná křesťanskou církví
proti sice nevelké a rozptýlené, jenže vůči průměru křesťanské
populace vysoce vzdělané skupině obyvatelstva, "proti židům, kteří
zabili Krista" (který byl Hebrejem židovského
vyznání...), byla součástí
promyšleného boje o moc, kterou skýtal informační monopol...
Dávné i hrozící katastrofy směl vyvolat a zažehnávat pouze
křesťanský Bůh, který se samozřejmě řídil úpěnlivými
prosbami za tímto účelem existujícího úplatného kléru a papeže.
Jinak
by totiž církev těžko našla nějaké opodstatnění.
(Pokračování)
(revize textu 17. dubna 2001)
Příbuzná témata