Mýtus o Horním a Dolním Egyptě
Číňané dělili svůj makrokosmos na dvě části: Nebesa a Podnebesí. Na Nebesa usadili nejen kosmické a stvořitelské bohy, své místo zde po zásluze našli i jejich pravládci. Podnebesí, na němž se rozkládala původní Říše Středu, si představovali jako území obklopené ze všech stran mořem. Podívejme se teď na představy Egypťanů.
Dobrodruhům, plundrujícím v honbě za objevitelskou slávou stále více hrobek naplněných lákavými nálezy, zcela ušlo, že egyptský světonázor zrcadlí duální symboliku, známou ze starověké Číny! Ale i kdyby si toho tehdy někdo povšiml, musel by srovnání těchto dvou představ považovat za absurdní.
Premisa darwinistického přístupu, vycházejícího z odděleného postupného vývoje lidských kultur, totiž jakoukoliv spojitost vylučuje. V podobných případech bývá na pomoc volána "Náhoda". Toto přehlédnutí mělo dalekosáhlé důsledky. Falešné předpoklady pak nutně vedly ke zmatečné interpretaci obsahu staroegyptských textů a k nepochopení významu prastarých obřadů i symboliky kultovní architektury.

Egyptská historie je sešita prolnutým dvojitým helixem zásadně odlišných učení, jejichž celek splývá v nerozluštitelnou změť. Dochované texty navíc obsahují v podstatě nepřeložitelné dobové idiomy, takže jejich úplný význam nám už asi zůstane tajemstvím. Pokusme se tato místa zredukovat na minimum. Pomocí optické informace snad rozvážeme mnohý uzel, aniž bychom k jeho rozseknutí museli použít meče. Klíč k celému problému tedy musíme hledat v nejranější symbolice.
Aby bylo zcela jasné oč jde začneme názorným příkladem.

Vysloví-li někdo v davu lidí všech možných národností slovo "Šemík", jedině Čech pochopí, o čem je řeč. Zná totiž nejen jméno bájného koně, ale i Horymíra a jeho příběh. Řekneme-li tedy: "Skočil jako Šemík", přesně víme oč jde. Ostatní (i kdyby se naučili perfektně česky!), pokud nebudou znát onu pověst z naší bájné historie, toto přirovnání nikdy nepochopí.
Prastará jména, jejichž transkripcí tak bohorovně pohrdáme, mají význam; ve shora uvedeném smyslu mohou být sama o sobě příběhy nebo jejich nedílnou součástí. Jména jsou tedy pojmy, vyvolávající u zasvěcených přesně vymezené asociace. Tyto informace v záznamu sice nenajdeme, jsou ale přesto nezbytné k pochopení obsahu. Totéž platí i o názvech dávných míst. O to vše jsme ochuzeni v moderní literatuře o starověku, a zveřejňované odborné překlady jsou lepší jen ve skutečně vzácných případech. Má to svůj důvod: vlastní význam jmen z pochopitelných důvodů zřídkakdy zapadá do rámce interpretací historiků.
Spatříme-li vysoce stylizovaný obrázek se symbolem jezdce, zdolávajícího na bílém koni hradby nad vodou hluboko pod nimi, vybaví se nám množství pojmů, které člověku neznalému pověsti o Šemíkovi neříkají zhola nic: Vyšehrad, Vltava, Šemík, Neumětely, rebelující kovkopy a tak dále.
Naprosto stejný proces probíhá při spatření kteréhokoli písmene - vybaví se nám za ním skrytý zvuk! Písmena naší abecedy jsou nejjednodušší obrázkové symboly, jejichž řetězení v rámci daných pravidel umožňuje precizní záznam mluveného slova. Ale i naše známá písmena mohou mít ještě jiný význam. Některých běžně používáme v algebře, jiná se stala synonymy zastupujícími složité vědecké pojmy nebo dokonce jejich soubory v rovnicích a matematických větách ještě daleko složitějších.
Teď už se jistě snadno shodneme na tom, že smyslem symbolů je vybudit asociace beze slov. Mohou skrývat optickou zkratku kdysi všeobecně známého příběhu, události nebo pojmu, a pokud neznáme jejich skrytý význam nemůžeme texty, v nichž jsou obsaženy, nikdy vyložit správně.
Dohady, vyplývající ze zarputilých pokusů o interpretaci byť i gramaticky a sémanticky správně přeložených, ale přesto nepochopených slov zkratkových textů postrádajících jakékoli bližší detaily, nás pak nutně vedou do slepé uličky.

Na počátku vývoje Egypťany užívaných znaků logicky musely existovat rané piktogramy, z nichž se později vyvinuly. Jenže po těch zde není ani památky. Jakoby zde hieroglyfy (z řečtiny - "posvátné rytiny") byly odjakživa. Kde je tedy jejich "kolébka"? I když je každému z nich přiřazen nějaký zvuk, slabika, která má také svůj význam pro záznam jazyka, celá řada smysl postrádajících míst v našich překladech názorně ukazuje, že v určitém kontextu použité znaky sdělují cosi, co se vymyká našim poznatkům.
Egypťané se v běhu pozdější historie několikrát pokusili nahradit hieroglyfy jednoduššími, snadněji zapisovatelnými znaky. Sestavili dokonce i abecedu znaků vyjadřujících ekvivalenty slabik jejich jazyka, ale reformy vždy narazily na tuhý odpor "kněží", trvajících na zachování původního systému.
Existují ojedinělé záznamy, psané smíšeným způsobem, které by se, za předpokladu, že změníme úhel pohledu, snad mohly stát vodítkem k rozlousknutí problému. V těchto textech použité hieroglyfy zde s největší pravděpodobností nahrazují celé dlouhé pasáže. Naprosto stejně si počínáme i my, když ke zkratkovému pojmenování jistých termínů užíváme písmen řecké abecedy! Nepíšeme: "Ludolfovo číslo", ale zcela běžně a bez rozmýšlení užijeme řeckého znaku "p".
Obřadní schémata se ve formě jen velmi málo pozměněného kultu udržela zhruba do konce období takzvané "druhé egyptské dynastie". Pozdější doba už z prapůvodní symboliky zachovává jen zlomky. Její význam čím dál méně odpovídal prvotnímu účelu. Také původně racionální počínání pozvolna odsunoval do pozadí stále nesrozumitelnější, odrodilý kult.

Pokusme se zde, připouštím, že zcela netradičním způsobem, využít čerstvých poznatků z čínských legend a společně se věnujme tomu, co nejvíc bije do očí.

Předpoklad 1.
Pojmy Horní a Dolní Egypt původně nesloužily určení geografické polohy částí země na Nilu. Ve smyslu geograficko-administrativního rozdělení státu, rozčleněného na jednotlivé sepat (správní okrsky), jich údajně začala používat až pozdější "5. dynastie" (z nedostatku jiného datování využijeme dynastického "oslího můstku").
"Luštění historie" způsobem "po stopách vývoje ode dneška zpět" vedlo ke zkreslení původního významu odvěké symboliky. Přitom stačí málo: opustit vyžilou představu (idiom), že se jednotlivé navzájem izolované civilizace vyvíjely zcela samostatně už od absolutních prvopočátků, tedy "od opice k člověku". Ke zjištění, jak vysoce nepravděpodobné je toto tvrzení, stačí pouhé srovnání obecně známých detailů. Kromě dohadů, které mezitím ztuhly v poučkách, totiž vůbec nic nebrání tomu, abychom zcela ve smyslu střízlivých karteziánských pochybností připustili možnost vývoje dnešního lidstva ze společného kořene značně vyspělé předhistorické civilizace. Považujme tuto premisu za onu "grygarovskou laťku", tedy za limit, který nelze obejít ani podlézt! Povoleno je přednést a doložit nevyvratitelný důkaz nebo protidůkaz - jiná pravidla neplatí!
Poté je už jen nutné nedostat se do obdobné situace, v níž jsem se už mnohokrát ocitl v rozhovorech s "vyslanci" Svědků Jehovových, které na rozdíl od valné většiny populace neodháním od dveří. Rád si s nimi popovídám o bibli. Jenže - ti nezkušení zpravidla rychle utečou v polovině rozhovoru, zatímco "kovaní znalci bible" z jejich řad vám po dlouhé debatě sdělí: "Ano, všechno co říkáte je jasné, rozumné, logické a naprosto přesvědčující. Muselo to tak být. Ale víte pane, my to učíme jinak!"
Podezírám je, že jejich školitelé tuto záludnou taktiku dokonale odkoukali od akademiků...