TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY

1.0 TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY

Pro začátek si uděláme výčet dlouhé škály nedávných událostí, k nimž došlo ve slunečním systému, abychom plně pochopili a obsáhli probíhající geofyzikální transformace. Příčinou vývoje událostí, tak jak zřetelně probíhaly v posledních několika letech, je nerovnoměrné rozptýlení hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na své cestě mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula. V 1960-tých letech se zde setkala s nehomogenní hmotou/energií, obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod heliosféry [sluneční soustavy] touto strukturou vedl k nárůstu šokové vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU, na 40 AU, nebo více. Toto zhuštění šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě, vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému "přetečení" do meziplanetární sféry [5, 6]. Toto "přešplouchnutí" zapříčinilo zvýšení objemu hmoty/energie v meziplanetárním prostoru, tedy uvnitř naší sluneční soustavy.

Jako reakci na tento "příděl" hmoty/energie jsme pozorovali řadu událostí, probíhajících v rozsáhlé škále:

Došlo k sérii značných geofyzikálních transformací.

Změny v kvalitě meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností mezi planetami a Sluncem..

Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.

1.1 Série velkých geofyzikálních transformací

Následující procesy se odehrály na vzdálených planetách naší sluneční soustavy, ale v podstatě vypovídají o činnosti, řídící celý systém.
Zde jsou některé příklady takových událostí:

1.1.1 Růst tmavých skvrn na Plutu [ 7 ].

1.1.2 Zpráva o tvorbě aury (polární záře) na Saturnu [ 8 ].

1.1.3 Zpráva o posunech polů Uranu a Neptuna (jde o magneticky konjugované planety), a náhlý nárůst intenzity magnetosféry Uranu ve velkém měřítku.

1.1.4 Změna intenzity světla a dynamiky světelných skvrn na Neptunu [9,10].

1.1.5 Zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě, zprvu považovaných za důsledek série explozí v červenci 1994 [přičítaných "kometě" SL-9] [12].
Šlo o jakési "povyražení" jednoho z plazmoidových "vlaků" [13,14], který podráždil joviánskou magnetosféru a indukoval nadměrnou výrobu plazmy [12], která se pak uvolnila stejným způsobem jako ze slunečních koronálních děr [15]. Přitom vyprodukovala radiační pás vyzařující v decimetrovém pásmu (13,2 a 36 cm) a výskyt rozsáhlých aurorálních anomálií, včetně změny proudů v systému Jupiter - Io [12, 14].

Aktualizační poznámka A.N.D, listopad 1997:
Proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku, atd., směřuje v jakési "trubici" jíž teče více než milion ampér k Jupiteru ze sopečné oblasti na Io. Tento stav objasňuje charakter magnetických procesů na Jupiteru a zintenzivnění vzniku jeho plazmy. {Z.I.Vselennaya "Earth and Universe" N3, 1997 plo-9 podle údajů NASA}

1.1.6 Řada transformací v atmosféře Marsu zvyšujících kvalitu jeho biosféry. Jde obzvlášť o pozorovaný růst oblaků v rovníkové oblasti a pozoruhodný vzestup koncentace ozónu [16].

Aktualizační poznámka:
V září 1997 se satelit Mars Global Surveyor při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu setkal s dvojnásob hustší atmosférou než předpokládala NASA v letovém projektu. Kvůli s větší hustotou spojenému tření bylo ohnuto jedno z ramen držáku slunečního kolektoru satelitu až za zarážku úplného rozevření. Tato souhra událostí způsobila zpoždění stanoveného počátku fotografické mise o jeden rok. (Nebylo možné provést rychlé brždění o atmosféru, protože hrozilo úplné utržení závěsu kolektoru. p.p.)

1.1.7 První stadium tvorby atmosféry na Měsíci, kde byla objevena přibývající sodíková atmosféra, která již dosáhla výšky 9 000 km. [17].

1.1.8 Významné fyzikální, chemické a optické změny pozorované na Venuši; poprvé detekovaná inverze tmavých a světlých skvrn a velký úbytek sirných plynů v její atmosféře [16].

1. 2 A Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem.

Hovoříme-li o nových energetických a hmotných vlastnostech meziplanetárního prostoru, musíme nejprve poukázat na nárust energetické hladiny náboje v meziplanetární oblasti a na úroveň nasycení (saturace) hmoty. Tato změna typického průměrného stavu v meziplanetárním prostoru má dvě hlavní příčiny:

1.2.1 Příliv hmoty z mezihvězdného prostoru (radioaktivní materiál, ionizované prvky a jejich kombinace) [19, 20, 21].

1.2.2 Doznívající účinky aktivity slunečního cyklu 22, především důsledky rychlých vypuzení koronární hmoty [CME] - magnetizované sluneční plazmy. [22].
Přirozenou vlastností obou typů mezihvězdné hmoty a redistribuované intra-heliosférické masy je vytvářet nově strukturovaná spojení a procesy v meziplanetární doméně. Nejčastěji to lze pozorovat na strukturovaných formacích rozsáhlých systémů magnetických plazmových mračen [23], zvýšené frekvenci generování šokových vln a z toho vyplývajících účinků [24].

Máme k dispozici zprávy o dvou nových populacích kosmických částic, které byly neočekávaně objeveny ve Van Allenově radiačním pásu [25], které vznikají zejména po injekci hustého elektronového svazku s energií větší než 50 MeV do vnitřní magnetosféry za prudkých magnetických bouří [CME] a o objevu zcela nového pásu složeného z ionizovaných prvků, obvykle nalézaných jen ve spektrálních čarách hvězd. Tato nedávno změněná kvalita meziplanetárního prostoru plní nejen funkci přenosového mechanizmu planetární interakce, ale mimoto (a to je nejdůležitější) uplatňuje podněty a programuje akce po sluneční aktivitě, at už v její maximální či minimální fázi. Byly pozorovány i seizmické účinnky slunečního větru [26, 27].

1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.

Co se týče stelárně-fyzikálního stavu Slunce, musíme si napřed povšimnout faktu, že došlo k významným modifikacím dosavadního modelu chování centrálního tělesa naší sluneční soustavy. Tento závěr vyplývá ze zpráv o pozorování neobvyklých forem projevů energetických sil a aktivit sluneční činnosti [20, 21], právě tak, jako o modifikacích jeho podstatných základních vlastností [28]. Prakticky od konce Maunderova minima lze pozorovat progresivní nárůst obecné sluneční aktivity. Tento nárůst se poprvé a s definitivní plastností projevil ve 22 cyklu, představujícím skutečný problém pro heliofyziky, kteří byli nuceni přepracovat své hlavní vysvětlující scenáře:

1.3.1 Ve vztahu k maximálním rychlostem dosažitelným při super-vzplanutích.

1.3.2 Ve vztahu k vyzářenému výkonu jednotlivých záblesků.

1.3.3 Ve vztahu k energii slunečních kosmických paprsků, atd.

A co víc - kosmická loď Ulysses, křižující horní heliosférické šířky, zaznamenala absenci magnetického dipólu, což drasticky změnilo obecný heliomagnetický model a dosavadní komplikované analytické představy magnetologů. Nejdůležitější heliosférická úloha koronárních děr je nyní jasná: regulace magnetického nasycení meziplanetárního prostoru. [28, 30]. Navíc generují všechny velké geomagnetické bouře, přičemž ejekce s jižně obráceným magnetickým polem jsou geoefektivní [22]. Tím lze také odůvodnit vliv účinků slunečních větrů na cirkulaci v zónách pozemské atmosféry a dynamiku litosféry [31].

Dvacátý třetí sledovaný cyklus zahájila krátká série slunečních skvrn v srpnu 1995 [32], která nám dovolila předpovědět maximum sluneční aktivity v roce 1999. Pozoruhodné ale bylo, že už v červenci 1996 došlo k sérii vzplanutí třídy C. Specifika a mohutnost tohoto cyklu byly diskutovány koncem 80-tých let. [23]. Vzrůstající frekvence zášlehů rentgenového záření (X-Flare), která se projevila už v raných počátcích tohoto cyklu, poskytovala jistotu, že přijdou události ve velkém měřítku; zejména pokud se týče zvýšené frekvence super-vzplanutí. Situace se stala extrémně vážnou kvůli vzrůstu přenosové kvality meziplanetárního prostředí [23, 24] a zvyšující se heliosférické funkci systému Jupitera; je zde totiž možnost zahalení Země plazmosférou, protaženou přes orbitu Jupiterova měsíce Io [13] (V ose Slunce, Země, Io, Jupiter. p.p.).

Všechny zprávy z pozorovacích zařízení jednohlasně podávaly důkazy o zvyšování rychlosti, kvality, kvantity a energetického výkonu heliosférických procesů v naší sluneční soustavě.

Aktualizační poznámka 1/8/98:
Neočekávaně vysoká úroveň sluneční aktivity ve druhé polovině roku 1997, vytrvávající až do současnosti, poskytuje výše uvedeným tvrzením značnou podporu. V roce 1997 zde byly tři "X" level GOES 9 X-Ray Flux události z nichž jen jediná byla předpovězena; to je 300% nárust.

Nejdramatičtější z těchto událostí bylo vypuzení koronární hmoty v síle X-9,1 (6. listopadu 1997), které na Zemi vyprodukovalo protonovou událost trvající přibližně 72 hodin. Charakter, škála a magnituda současné sluneční aktivity dosáhly takové úrovně, že jedna z oficiálních vládních satelitních stanic se satelitním slunečním zpravodajstvím nedávno zahájila vysílání denních zpráv slovy: "Dnes. 3. ledna 1998, odfouklo pěkný kus Slunce stranou."
(Poslední update tohoto článku je ze dne 1.8.98! X-Flares ke konci roku 2000 dosáhly dosud nevídaných hodnot. p.p.)

DALŠÍ STRANA PŘEDCHOZÍ STRANA