CHAMELEON 
díl I.
Update 28.03.2002
Všechno intenzívně signalizuje, že se do sluneční soustavy sune něco
obrovského, něco, co by tu podle poznatků a tvrzení naší vědy vlastně vůbec
nemělo být.
Nebo je to naopak? Ví věda vlastně všechno, co potřebuje vědět, ale je
natolik svázána konvencemi, že nedokáže spojit a správně interpretovat všechny
informace?
Nemyslím. Vypadá to spíš tak, jakoby se někdo snažil cosi přepečlivě
utajit.
Už zhruba rok sdružuji a publikuji jisté informace, které spolu nepochybně
úzce souvisí. Zpočátku to jistě byla intuice senzibilizovaná dlouholetým
sběrem informací. Od atentátu ve Spojených státech jsem se zdánlivě
pohyboval na nezvyklé půdě. Ne snad kvůli přechodným senzacím či dokonce
politice, ale hlavně proto, že mne přitahují "velké věci", které
už na první pohled postrádají logiku. Protože zdání v těchto případech
většinou klame a všechno jaksi "souvisí se vším".
Od jisté doby se poměrně otevřeně hovoří
o tom, že se okolní kosmický prostor doslova hemží různými troskami.
Pomineme-li prachové částice vyvolávající "meteorické deště",
jsou zde meteoroidy ve velikosti od tenisáku přes autobus, až po tělesa
skupiny asteroidů. Sledování větších objektů, které se blíží oběžné
dráze Země, nebo ji dokonce kříží, tzv. NEOS (Near Earth Objects) je věnována zasloužená
pozornost teprve v posledních letech. NEOS jsou rozděleny do několika skupin,
podle stupně, v němž ohrožují nebo by v dohledné době mohly ohrozit (zde jsou také další linky)
pozemský život srážkou. Země jako Velká Británie za tímto účelem
ustavily komise odborníků,
jejichž úkolem je vypracovat podrobné scénáře, jak postupovat v takových
případech. Druhým cílem opatření je soustředit informace v rukou jediného
"úřadu" a zabránit jejich rozptylu a úniku, který by v případě
vážného ohrožení mohl vést ke všeobecné, nezvládnutelné panice.
Před několika dny mne ISAR upozornil na zajímavý
článek Davida Icke. Přečetl jsem ho, ale kromě několika zajímavých
pohledů z poněkud jiného úhlu v něm nebylo nic nového. Nové však byly některé
myšlenky, které se během jeho čtení vynořily.
Před nedávnem jsem narazil na nesmírně zajímavou Dmitrijevovu zprávu. Považoval jsem ji za natolik důležitou,
ba klíčovou, že jsem si dal práci s překladem, abych v ní obsažené
poznatky nezkresleně "přenesl přes jazykovou bariéru". Dlouho se
"nic nedělo", ale najednou se ukazuje, že intuice opět nezklamala.
Jednotlivé kameny začaly zapadat do sebe a vytvářejí mozaiku souvislého
obrazu.
Ten obraz má obrysy Nibiru...
Když jsem před lety psal knihu UFO, bible a konec světa, byl jsem fascinován
poznatky, které ze sumerských textů excerptoval Zecharia Sitchin. Jeho práce
mne nesmírně ovlivnila, jak ostatně ví každý, kdo četl kteroukoli z mých
knih. Přijal jsem jím představenou kosmogonii a dosud jsem neznal nic lepšího.
Stala se bází všech mých dalších úvah, i když se mnohé s čím ji
spojil Sitchin postupně rozjasňovalo a měnilo. Některé z jeho úvah a myšlenek
jsem odsunul do pozadí a mnohé zcela zavrhnul. Vydal jsem se jinými cestami,
jak ostatně jasně vyplývá z Hlubiny návratu. Ale ať už jsem pátral
kdekoli, na pozadí vždy byla jakási temná vzpomínka na nevysvětlitelné, dávné
celosvětové katastrofy, z nichž tu poslední známe jako biblickou Potopu.
Rovněž Icke se odvolává na Sitchina a ke své "planetě X" v
podstatě užívá řetězec
navlas stejných indicií a důkazů, to vše vyšperkováno mnohými
tajuplnými náznaky. Přitom mu ale uniká něco velmi podstatného .
Před pár měsíci jsem začal psát úvahu na téma nebeský had; první část je
zveřejněna na webu. Druhou zatím nezveřejňuji, dává mi pořádně zabrat.
Nemohu se totiž pohnout z místa, protože mám stále pocit, že mi cosi utíká
mezi prsty.
Nemám rád polovičaté věci, a tady mne stále cosi nutí abych se vracel k podstatě
Nibiru a hledal souvislosti v grafech infrakmitočtů zaznamenaných ELFRAD, údajům
o tělesech Kuiperova pásu, astronomii a propočtech Mayů, Dmitrijevem a
Coterellovými tabulkami. Pořád tu schází spojovací článek... Jakoby pojem
"nibiru" - křížení - neoznačoval určité kosmické těleso, ale
jakýsi periodický jev.
Neto žába, neto myš, neto pýr...
V červenci jsem pod titulkem "Obrovský nový svět"
zveřejnil stránky o tělese 2001KX76. Jenže. Toto těleso (KBO - Kuiper Belt
Object), popsané astronomy jako "zarudlý objekt o něco menší než
Pluto", náhle jakoby už nikoho nezajímalo. Záhadně zmizelo, samozřejmě
ne z oblohy, ale jen z oficiálních zpráv. Už v době kdy byly plné noviny
titulků jako: "Na vnějším okraji sluneční soustavy bylo objeveno
obrovské těleso" atd., jsem se pokoušel dostat k nejbližším zdrojům.
Zbytečně. Na serveru Lowellovy observatoře či NSF nebylo o "čerstvé" astronomické senzaci vůbec
nic!
Oficiální prohlášení
se na serveru National Optical Astronomy Observatory (NOAO) objevilo 2. července
2001 (stránka ale byla zpřístupněna až 8. nebo 9. července, tedy zhruba týden
poté, kdy se ta zpráva provalila na BBC on line; 3.7.2001, byl to vlastně jakýsi dárek k mým
padesátým narozeninám :-), znělo:
Objekt 2001 KX76 byl objeven v rámci Deep Ecliptic
Survey, pátrání po KBO iniciovaném NASA. Provádí ho tým Lowell-MIT-LBT,
využívající teleskopů National Science Foundation na Kitt Peak National
Observatory poblíž Tucsonu, AZ, a Cerro Tololo Inter-American Observatory v
Chile. Astronomové zjistili objekt 2001 KX76 na hloubkových digitálních
fotografiích jižní oblohy, které pomocí 4-metrového Blanco Telescope na
Cerro Tololo pořídili 22. května 2001 James L. Elliot z MIT a
Lawrence H. Wasserman z Lowell Observatory.
2001 KX76 je v současné době ve vzdálenosti něco přes 6,4 miliardy
kilometrů (4 miliardy mil) od Slunce. Jeho dráha má sklon přibližně 20
stupňů vůči ekliptice, ale její detaily jsou dosud neznámé. Dostupné údaje
naznačují, že nově objevené těleso může být v orbitální rezonanci s
Neptunem; oběhne Slunce třikrát, zatím co Neptun dokončí čtyři své oběhy.
(?)
Barvu a jas objektu 2001 KX76 změřili Elliot, Susan Kern, David Osip (MIT) a
Raymond a Beverly Sackler instantní kamerou Magellan (MagIC) instalovanou na
6,5 metrovém Magellanově teleskopu chilské observatoře Las Campanas. Objekt
má zřetelně narudlou barvu, typickou pro mnoho primitivních těles vnější
části solárního systému.
Jenže...
Ukazuje se, že se s největší pravděpodobností jedná o totéž těleso,
které vypátral satelit IRAS, který sledoval tělesa vydávající infračervené
záření už v roce 1983. Objekt tehdy byl zařazen mezi matné,
nesmírně vzdálené "rudohnědé trpaslíky". (Rudohnědí trpaslíci
jsou slábnoucí hvězdy, jacísi kříženci mezi obřími planetami a hvězdami.
Jsou příliš malí a chladní aby byli hvězdami a příliš robustní aby
mohli být planetami. V závislosti na teplotě emitují mdlé rudé světlo
v omezeném spektru. Mají vysokou hustotu a silnou gravitaci, jejich atmosféra
vypadá jako mlžný rudý závoj.) Také se hovořilo o "vzdálené
galaxii" atd.
Datum objevu na NOAO je nesprávný, protože k němu nedošlo až v červenci,
ale už ve čtvrtek 4. dubna 2001 v 03:06:45 UT. Operátoři
teleskopu popsali nalezené těleso jako "objekt vyzařující difúzní světlo
o přibližné magnitudě 11". Zjištěné souřadnice, s chybovou tolerancí
± 20" (to je okolo 0,006°) RA a ± 10" (0,003°) Dec,
tehdy byly: RA 05° 09´ 09", Dec +16° 31´ 49"; koordináty: RA
5.1525, Dec +16.5303
Jenže... Totéž těleso zpozorovali hvězdáři
švýcarské Neuchatelské observatoře již ve čtvrtek 7. února 2001
ve 23:30:32 UT +0100. Nadšení objevitelé o tom okamžitě vyslali zprávu do
odborného světa... ale po týdnu její autentičnost popřeli... a nevrátili
se k tomu, ani když objev v podstatě potvrdili kolegové v Chile a Arizoně...
Proč to? Ze skromnosti? To snad ne...
Několikrát nezávisle na sobě objevený objekt se neustále "zmenšoval"
a v srpnu už to byl jen "zatím největší objevený asteroid"...
... a jeho původně hlášená rudohnědá barva se změnila na modrou.
Povinností asteroidu totiž je být studený, nemůže "emitovat
v závislosti na teplotě mdlé rudé světlo v omezeném spektru",
může pouze odrážet světlo přicházející od Slunce...
Navrhuji, abychom název tohoto rudo-modro-hnědého tělesa klidně změnili z
nic neříkajícího "KX76" na "Chameleon". Jaká je
jeho skutečná barva?
Ovšem chameleonsky se nechová jen on, ale jakoby nakazil všechny, kdo s ním
přišli do styku. Co to vlastně je?
Teorie o existenci druhého, vyhaslého Slunce
kdesi daleko za hranicemi naší heliosféry je poměrně stará. Vyhaslé dvojče
našeho Slunce lze nalézt například na diagramu v New Science &
Invention Encyclopedia z roku 1987. V podstatě nic divného, naopak -
raritou je spíš soustava s jedinou hvězdou, bývají dvě, ještě častěji
tři. V knize Tunel do kosmu jsem se pokusil o jakousi "rekonstrukci"
systému dvou sluncí, přičemž za druhou, vyhaslou hvězdu považuji Jupiter.
Ten nicméně je součástí planetární soustavy, poslušně kroužící kolem
Slunce. Situace se však rapidně mění možnou přítomností dalšího vyhaslého
tělesa s vlastní "heliosférou"; zůstaňme u výše uvedeného a říkejme
mu "Chameleon"... Je totiž možné, že stav, který po tisíciletí
vnímáme jako "normální" je pouze součástí cyklu, závislého na
konfiguraci Slunce a Chameleona! V případě, že Chameleon skutečně je
"hvězdný trpaslík" s obrovskou hmotností a gravitací, může
také mít vlastní planetární systém!
Dmitrijev píše:
"Existují nezvratné důkazy toho, že příčinou probíhající
transformace je vysoce energeticky nabitý materiál a energetická nerovnoměrnost
antisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního
prostoru naší sluneční soustavy. Tato ´darovaná´ nadbytečná energie
produkuje hybridní procesy a narušuje energetické stavy na všech planetách,
včetně Slunce."
A dále: "Příčinou vývoje událostí, tak jak zřetelně
probíhaly v posledních několika letech, je nerovnoměrné rozptýlení
hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na
své cestě mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního
apexu v souhvězdí Herkula."
"V šedesátých letech se zde setkala s nehomogenní hmotou/energií,
obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími
prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném
prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod
heliosféry [sluneční soustavy] touto strukturou vedl k nárůstu šokové
vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU, na 40 AU, nebo více. Toto zhuštění
šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě,
vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému
"přetečení" do meziplanetární sféry [5, 6]. Toto ´přešplouchnutí´
zapříčinilo zvýšení objemu hmoty/energie v meziplanetárním prostoru,
tedy uvnitř naší sluneční soustavy."
Příčinu událostí citovaných v tomto
textu lze vysvětlit i tak, že od šedesátých let uplynulého století
dochází ke stále markantnějšímu prolínání gravitačních a
elektromagnetických sil dvou sousedících heliosfér, jejichž ekliptické
roviny se mohou protínat v tupém úhlu.
Existují-li na vnějším okraji soustavy Chameleona větší tělesa, řádu
Uranu nebo Neptuna, lze vysvětlit i původ drobných i větších těles
Kuiperova pásu.
Odmyslíme-li si řetízky, je to jakoby se k sobě blížily
dva nakloněné, roztočené řetízkové kolotoče. Vše je pouze otázkou míry
synchronizace a hustoty rozmístění těles obou hvězdných systémů.
Nejzazší Chameleonova planeta se
v tomto případě do sluneční soustavy pouze vnořuje a přitom NAŠE SLUNCE
NEOBÍHÁ. Takové těleso by se jevilo jako protiběžné, i když krouží
okolo svého centrálního tělesa stejným směrem, jako naše planety kolem
Slunce. Za těchto okolností tedy lze hovořit o efektu "prolínání"
nebo "křížení", čemuž patrně odpovídá sumerský pojem
"nibiru" nebo "Nibiru" - těleso, které se objevuje v období
křížení... Přitom je zcela evidentní, že záleží na momentální
pozici exponovaných planetárních těles obou systémů. Ke skutečně velkým
katastrofám na Zemi dochází jen při nejtěsnějším přiblížení. Jsou-li
v tomto okamžiku "X" a Země v nejvzdálenějších bodech od
"cizího Slunce", projevují se pouze vlivy prolnutí obou heliosfér;
změna frekvence sluneční činnosti, počtu skvrn apod. Oběh nejzazšího
Chameleonova tělesa patrně souvisí s některým slunečním cyklem, jehož
intenzita a délka se mění s ohledem na vzdálenost Chameleon - Slunce. Přitom
je možné, že se obě hvězdy navzájem odpuzují, což se projevuje na tvaru
oběžné dráhy Chameleona kolem Slunce. Obdobný model představuje například
Sirius.
Uvedená možnost přitom nijak
nekoliduje se sumerskou kosmogonií ani s úvodem biblické Genesis. Zde se možná
skrývá i příčina markantní duality mayských vyobrazení.
"Strom života" určuje osu
duálního systému, zatímco alegorie po stranách symbolizují dva možné
extrémní stavy. Stejně tak zde může být umístěna postava člověka
(obr.), který je součástí systému a podléhá (přizpůsobuje se) následkům
změn.
V úvodu Dmitrijevovy zprávy
stojí několik nesmírně důležitých vět:
"... nynější perioda transformace je pouze přechodná,
protože převod životních vzorů do budoucnosti se může uskutečnit až po
důkladném vyhodnocení toho, co na nich bude potřebné upravit tak, aby
vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý
reprezentant pozemského života bude procházet důkladnou dlouhodobou
"zkouškou" nebo jakousí "kontrolou kvality", určující míru
jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám. Evoluční výzva
tohoto druhu vždy vyžaduje úsilí nebo vytrvalost, ať už samostatných
organizmů či druhů nebo společenství.
Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my coby lidské bytosti zakusíme
globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou
nezbytnými dalšími články v celkovém procesu nebo samotného života.
Žádnou z těchto záležitostí nelze pojednávat jednotlivě nebo dokonce odděleně."
Pokračování tohoto varování najdeme téměř na konci článku:
"Planeta
Země je nyní v procesu dramatických přeměn; od úprav elektromagnetického
skeletu, přes změnu osy geomagnetického pole až po změny kompozic ozónových
a vodíkových saturačních úrovní plyno - plazmového obalu (atmosféry). Tyto
změny fyzikálního stavu Země nutně provázejí z nich rezultující
klimaticko - atmosférické a biosférické přizpůsobovací procesy, které
nabývají na intenzitě a hojnosti. Důkazem toho je reálný nárůst
"neperiodických přechodných událostí", jinak řečeno
katastrof."
Je
zde oprávněný důvod uvést nebo přímo vypíchnout fakt, že zvýšení
etických či duchovních kvalit lidstva by výrazně snížilo dopad počtu
i intenzity komplexních
katastrof. Může totiž být životně důležité, aby na mapě světa
byly předem vytýčeny zvýhodněné, a naproti tomu ohrožené a katastrofické
oblasti Země, přičemž rozhodující bude kvalita geologicko - geofyzikálního
prostředí, rozmanitost a intenzita kosmických vlivů a reálná úroveň
duchovně - etického vývoje lidí, obývajících oba uvedené typy.
Jinými slovy - mohou
nastat a nastanou situace, kdy bude před gigantickou
globální katastrofou, po níž se podstatně změní povrch planety, zapotřebí
přesídlit obrovské množství lidí do nejméně ohrožených, patrně vyvýšených
vhodných oblastí. Něco podobného ovšem za současného geopolitického uspořádání
nepřipadá v úvahu...
VĚČNÝ BOJ O PŘEŽITÍ
Čistě
hypoteticky. Dejme tomu, že jsou lidé, kteří vše, co jsem dosud uvedl
dokonale pochopili. Už velmi, velmi dávno znají "význam nebeských
znamení". Proto dochází k manipulacím s archeologickými nálezy; tajnůstkaří
NASA i velké světové astronomické observatoře. Pak ovšem existují dvě možné
hlavní varianty, přičemž obě vycházejí z naprostého utajení. Vzhledem k
tomu, že zhýčkaný člověk dneška velmi snadno propadá malomyslnosti a
panice, to není až tak docela scestné.
Smýšlení zasvěcenců může být dvojí povahy
a) ponechají si veškeré znalosti pro sebe a zařídí
se díky nahromaděným financím a technologii tak, aby se v nějakém druhu
Archy zachránili před dopadem možných nastávajících katastrof, přičemž
všech výhod použijí jen pro sebe, bez ohledu na to, co se stane se zbytkem
obyvatel planety;
b) budou skrytě zavádět všemožná opatření, a to i na
geopolitickém sektoru, která by v konečném důsledku měla posloužit
všem obyvatelům Země, nebo
b1) taková opatření, která by ve stejném smyslu, a to i na
geopolitickém sektoru, sobecky posloužila pouze jednomu národu či
zemi, nebo z ní pocházející skupiny typu a.
Ve všech
uvedených případech vyvstává problém utajení a odůvodňování jistých
nestandardních postupů a počínání. A zde se najednou několik zdánlivě
zcela odlišných věcí spojí do uceleného obrazu. Pokusme se analyzovat
problémy obou uvedených skupin, protože "a" a "b" se nutně
musí dostat do konfliktu. Abychom pochopili skrytý souboj "odstředivých"
a "dostředivých" sil, je nutné odskočit do historie.
Je zřejmé,
že staré národy zanechaly ohromné množství precizních astronomických
záznamů a dlouhé popisy událostí, provázejících lidský vývoj. Na základě
těchto záznamů a z geologicko - geofyzikálních dat lze sestavit jakousi
tabulku cyklických katastrof. Jediný problém, který se nám přitom staví
do cesty, je korektní datování, protože ať už se tvrdí cokoli, neexistuje
ani jediný skutečně ověřený a ověřitelný bod, z něhož by mohlo započít
měření. Pomocnou tabulkou dávných gigantických kataklyzmat, přelomových
období, provázených nesmírnými globálním záplavami, vulkanizmem a
pohybem tektonických ker, je známý soupis "geologických věků".
Dimenze těchto událostí, při nichž se přes kontinenty přehnaly kilometrové
mořské vlny, stoupaly a klesaly celé kontinenty a vyrůstala obrovská pohoří,
se naprosto vymykají lidskému poznání a představám.
Období mezi těmito kataklyzmaty se
vyznačují celou řadou "drobnějších", lokálních geofyzikálních
a také globálních klimatických změn. Pravdou ovšem je, že energetické
"hospodářství" Země samo o sobě nestačí ani k vyvolání těchto
menších, o zmíněných kataklyzmatech nemluvě. Ve všech uvedených případech
tedy musíme usoudit na působení "jakéhosi" vnějšího vlivu.
Dřive než někdo
namítne, že to není možné, měl by si opět jednou ve vší pokoře uvědomit,
že člověk není vrcholem kosmického Stvoření, ale pouze jeho nahodilou součástí,
obdobně jako třeba mech nebo nějaká plíseň. Vesmír nepracuje podle představ
naší vědy, a to, co o něm víme, jsou přes všechna velkohubá tvrzení
"vědeckých kapacit" jen žalostné úlomky, které skládáme a přerovnáváme
podle stále nových poznatků (alespoň bychom měli...). Okolní kosmické
prostředí není louka plná květin - je plné poletujícího smetí a trosek,
z nichž by mnohé mohly během několika málo minut uhasit vyšší formy života
na Zemi.
Docela nedávno museli "sluncovědci" zahodit dlouho hýčkaný model
Slunce, včetně tabulek, podle nichž "vypočítávali" délku trvání
jistých period, sílu sluneční aktivity a počet slunečních skvrn. Cyklus,
v němž se Slunce v současné době nachází, podle předchozích poznatků
naší vědy vlastně nemůže existovat - a přesto tu je. Hvězda prostě kašle
na vědu a dělá si, co chce... Vesmír nejsme schopni ovlivňovat, pouze ho
pozorujeme a snažíme se pochopit alespoň to málo, co nám umožňují omezené
smysly pozemšťana. Čím delší je doba pozorování, tím více cyklů lze
rozeznat, což se v žádném případě netýká jen Slunce.
Tolik tedy k "možnému" a "nemožnému".
Vzhledem k síle
kataklyzmatických procesů na rozhraní "geologických dob" lze
usoudit, že pokud tehdy existovali nějací vyšší tvorové, přežvali jen v
mizivém počtu, některé druhy úplně vymizely. Tato období teď z následných
úvah záměrně vypustím. Věnujme se chvíli období po posledním
kataklyzmatu, po němž se evidentně musela zachovat hrstka humanoidů, z nichž
později, možná, že přispěním "bohů", vznikl člověk.
Veškeré informace a historické poznatky, které má lidstvo k dispozici (včetně
těch neveřejných), jsou výhradně z tohoto posledního období.
Hustota a úplnost těchto informací se ale zvyšuje až od období, počínajícího
zhruba datem 3100 př. n. l. Lze tedy usoudit (a nechoďte na mne s
Darwinem...), že tomuto datu předcházela jedna z "menších" celosvětových
katastrof, jejíž doprovodnou součástí byla v Bibli a dalších původních
zdrojích, rozptýlených po všech kontinentech, zachycená Potopa. Osobně
jsem přesvědčen o tom, že ji vyvolal dopad asteroidu do Atlantiku.
V souvislosti s dalším vývojem lidstva mne velice zaujala práce britského
genetika Bryana Sykese. (Zde na webu pod názvem "Všichni jsme dětmi sedmi Eviných
dcer".)
Sykes na základě výzkumu "genetického otisku mt-DNK", děděného
v nezměněné podobě z matky na dceru, tvrdí, že všichni současní Evropané
pocházejí z pouhých sedmi pramatek. Bohužel jsem nikde nenašel ani
jedinou seriózní zmínku o pramatkách mimoevropských národů, včetně příslušníků
pranárodů, obývajících oba americké kontinenty. Nicméně už výsledky
výzkumu, "napasovaného" na platící zákazníky z anglosaského světa,
dokladují, že poslední globální katastrofu přežila pouhá hrstka lidí,
ve skupinkách rozptýlených po celém glóbu.
Připustíme-li, že nepřežili náhodou, ale díky včas podniknutým opatřením
víceméně technického charakteru, jak ostatně jednoznačně naznačuje příběh
s Archou. Popisovanou obrovskou loď si jistě nemohl dovolit postavit každý,
máme patrně co do činění s jistou "elitou". Můžeme tedy předpokládat,
že každá z těchto skupin, osádek (Archa nebyla jediná!), byla nositelkou
jistého objemu poznatků, vztahujících se k období před katastrofou. Jelikož
je nasnadě, že příčinou zkázy byla vnější, tedy astronomická příčina,
lze očekávat, že se jim právě tato okolnost vryla hluboko do paměti, a že
pak příslušná informace, o obsahu daném rozsahem znalostí, přecházela na
jejich potomky.
Dějinná zkušenost
posledních dvou tisíciletí dokladuje, že lidstvo, obzvlášť v dlouhých
obdobích klidu, je hodně zapomětlivé. Prožité události u mnoha jedinců
nepochybně vedly k amnézii, což je stav, v němž jsou prožité hrůzné události
zatlačeny do pozadí tou měrou, jakoby se nikdy nestaly. Lidé měli dost práce
s tím, aby se přizpůsobili změněným podmínkám a snad až na několik
jedinců si nikdy nedokázalo zcela uvědomit hodnotu starých poznatků pro vzdálené
příští generace.
Desítky archívů obsahujících útržky prastarých nenahraditelných poznatků
byly v Egyptě a na Středním Východě nenávratně zničeny ve víru lokálních
válek, a ty snad nejcennější zanikly i s celou jihoamerickou kulturou za
dvousetletého neomezeného běsnění fanatických "křesťanů".
Zbyly jen útržky ústních podání, jejichž pozdní záznamy silně
poznamenalo smýšlení autorů a rozsah vědomosti doby. V žádném období
neunikly pozornosti "novátorů" a náboženských fanatiků všeho
druhu ani prastaré sochy, skalní reliéfy a nápisy. Ale i zbylá torza, ať už
jsou kdekoliv na světě, naznačují, že k jejich vzniku vedly stejné popudy.
Indiánská práce ze
sbírky pátera Crespiho.
Nejde o lidskou postavu,
což umělec záměrně zdůraznil tím, že má čtyři prsty na rukou i
nohou. Je to jako kdybychom se setkali s jihoamerickou obdobou egyptské bohyně
nebes (oblohy) Nút, držící ve hvězdné náruči své "děti" - dvě
tělesa. Napravo Slunce, vlevo je v podobě "draka" Chameleon..
.
Obdobnou symboliku
lze nalézt i na "Bráně Slunce" v peruánském Tiahuanaco (obr.
vpravo)
Pro zajímavost - doporučuji
srovnat tiahuanackého "plačícího boha" s obsahem dolní části
obrazce, nalezeného v obilí poblíž radioteleskopu v Chilbolton...
Rozpoznat v těchto
záznamech souvislosti je poněkud složité, protože se v nich zdánlivě
nehovoří o tom, co jsme zvyklí považovat za "objektivní skutečnost".
Jde o ztvárnění znalostí, které v době vzniku těchto prací tvořily už
jen obsah legend, bájí a hrdinských eposů rozličných klanových a jazykových
skupin, stojících na stěží srovnatelných vývojových stupních a s odlišným
chápáním světa.
Tyto obrázky jsou z Dendery a z
lokality Nimrud Dag. Ztvárnění je sice jiné, ale obsah nepochybně totožný.
Denderský reliéf (vlevo) vykazuje symboliku užívanou v semitsko-hamitském
kulturním okruhu, takže se na něm setkáme s pojmy "sloupů a bran
nebes", známými z Henochova popisu nebe.
Tyto sloupy jsou v Nimrud Dag nahrazeny mohutnýma nohama stojícího lva, jsou
mimochodem ukončeny podivnými spáry se čtyřmi "prsty".
Na jeho krku je jakýsi půlměsíc, v němž je umístěna "hvězda".
Vzhledem ke stejným symbolům rozmístěným po jeho těle lze těžko
zpochybnit skutečnost, že umělec měl na mysli nebeská tělesa.
Celek znázorňuje "nebeského" nebo "hvězdného lva" a těleso
na jeho krku nepochybně představuje cosi velmi významného.
Na obrazci z denderského chrámu (vlevo) vidíme v podstatě totéž! Egypťané
zobrazovali planety, u nichž znali oběžnou dráhu, jako bárky, osazené
příslušnými božstvy. Na obrázku ale vidíme ohromnou "planetární bárku",
vyjímečně nesoucí sférické těleso. Nedejme se zmást "ksichtíky"
na hlavicích sloupů (sloupy jsou celkem čtyři, takže jde možná o "větry"
(vzpírám se notorickému zneužívání pojmu "nebeské krávy"...).
Alegorie stejně jako v předchozím případě znázorňuje výjimečné nebeské
těleso, jehož známá dráha probíhá v prostoru mezi dvěma
"nebeskými sloupy", ale současně ho na obou stranách značně přesahuje.
Přítomnost jakési
dávné celosvětové civilizace potvrzují i nálezy skalních nápisů.
Ukazuje se, že jejich autoři používali shodných znaků k vyjádření slov
a vět dříve patrně společného jazyka velmi podobného starohebrejštině,
která se z něj později vyvinula. Toto primární
písmo lze nalézt i v indiánských symbolech a piktogramech, dlouho mylně
považovaných za "grafické znázornění posuňkové řeči"...
Je zde ovšem spousta dalších
předmětů pokrytých dosud nevysvětlenými symboly. Vtip je v tom, že asi
nikdo dosud neobtáhl jejich kontury. Opis pak vypadá tak, jako na obrázku
vlevo.
S jedním z nejpřekvapivějších
důkazů toho, že legendu o Potopě znal celý svět je tento text. Záznam je
proveden znaky vysoce vyvinutého písma, které bylo později zapomenuto. Lidé
na území Číny se vrátili k primitivnějším piktogramům, ale v mnoha případech
je zjevné, že mnohé znaky, z nichž se vyvinulo současné "čínské písmo",
nevznikly stylizováním primitivních "obrázků". Jsou to zjednodušené
znaky původního, vysoce sofistikovaného písma předků dnešních Číňanů.
© gewo
16.10.2001
Pozor! Tyto stránky
jsou průběžně doplňovány a lze je převzít pouze jako link!
V opačném případě nemusí obsahovat aktuální informaci, což samozřejmě
není v zájmu čtenáře ani autora.
CHAMELEON
díl II.
