Domovská webová špionážní agentura "isar", pátrající po kuriozitách z vědeckého světa, mi dnes přihrála do pošty článek s titulkem:

Na vzdálené kosmické sondy 
působí neznámá síla

Oč jde? Cituji:

Vzdálené kosmické sondy táhne jakási neznámá síla. Vědci dospěli k tomuto názoru po důkladné analýze trajektorií sond, které se nacházejí hluboko v kosmu.
Pro samotný satelit je to jen maličkost, ale vědci upozorňují, že zde může jít o první náznak potřeby modifikovat dosavadní představy tak, abychom lépe porozuměli zákonitostem gravitačních sil. 

"Jeví se to téměř tak, jakoby se sondy nechovaly podle nám známých zákonů gravitace," říká Dr. John Anderson z Jet Propulsion Laboratory ("Laboratoře tryskového pohonu" při Americké kosmické agentuře NASA), který je vedoucím vědecké skupiny řešící tento problém.
"Pracovali jsme na tom několik let, propočítali úplně všechno, co nám přišlo na mysl, a nic," povzdechl si.

Důležitá maličkost
Neznámá síla působí na čtyři sondy rozprášené do různých stran, dvě z nich jsou už hluboko v kosmu za hranicí našeho slunečního systému.
Pioneer 10 byl vypuštěn směrem k vnějším planetám roku 1972. Nyní je skryt za Jupiterem, ale ve stálém rádiovém kontaktu se Zemí.
Studium Dopplerova posuvu ("roztažení") radiosignálu přicházejícího od sond umožňuje vědcům vypočítat, jak rychle se pohybují. Dráha sondy Pioneer 10 je od roku 1980 mapována velmi detailně.
Podstata hádanky tkví v tom, že kosmický průkopník podle příchozích dat zpomaluje mnohem rychleji, než by ve skutečnosti měl.
Vynořily se domněnky, že anomálii způsobil výron plynu unikajícího z nějaké trhliny, nebo že satelit "vykolejila" z původní dráhy gravitace jakéhosi neviditelného, dosud neznámého tělesa skrytého v našem slunečním systému.

Neviditelné těleso vypadá z hry
Záhada se ještě více prohloubila poté, když analýza dráhy sesterského satelitu Pioneer 11, vypuštěného v roce 1973, prokázala, že i on podléhá vlivu tohoto podivného efektu.
Jenže -- Pioneer 11 se nachází ve vzdálenosti asi 22 miliard km na úplně opačné straně slunečního systému než Pioneer 10. To ovšem znamená, že podivný efekt rozhodně nelze přičíst na vrub gravitačnímu působení jakéhosi neviditelného tělesa.
Aby to už vůbec nebylo jednoduché, zpozornělí vědci objevili náznaky, že tentýž neznámý efekt pravděpodobně mohl ovlivnit nejen kosmického robota Galileo při jeho cestě k Jupiteru, ale působí dokonce i na sondu Ulysses, obíhající kolem Slunce, takže se celá věc postupně rozrostla v hádanku doslova tak velkou jako celý sluneční systém...

Z referátu nedávno zveřejněného v jednom renomovaném astronomickém žurnálu vyplývá, že Dr. Anderson a jeho kolegové ve věci sondy Pioneer provedli skutečně impozantní studii, v níž věnovali maximální pozornost veškerým, byť sebemenším silám, jimž by mohla být na své dlouhé pouti vystavena.

Neovlivněné planety
Tým z JPL míní: Naše analýza zřetelně ukazuje, jak nesnadné je uvěřit, že by některý z těchto mechanizmů mohl způsobit anomálii pozorovanou v případě sond Pioneer. Dá se usoudit, že data o dráze satelitu vykazují gravitační odchylku patrnou pouze při obrovské vzdálenosti. Zdá se, že tato odchylka naznačuje, že neznámá síla, jejíž důsledky pozorujeme, je v nějakém vztahu k dvěma fyzikálním kosmickým konstantám: rychlosti světla a rychlosti rozpínání vesmíru.

Toto ovšem ostatní odmítají jako příliš fantastické a přitom argumentují, že pokud "anomálie Pioneer" indikuje nutnost změn v chápání gravitace, musela by se neznámá síla projevit odchylkami oběžných drah planet obíhajících kolem Slunce, což nečiní. Tečka.

Jev tedy zůstává nevysvětlen, a protože se žádná z postižených sond už nikdy nevrátí zpět na Zem, aby mohla být podrobena analýze, asi to tak zůstane navždy.

Tolik o tomto zapeklitém případu napsal 15. května 2001 můj oblíbený vědecký editor u BBC News Online, Dr. David Whitehouse. Omlouvám se, že jsem ve svém překladu byl v rámci srozumitelnosti nucen pozměnit jeho vzácný styl.

Ale k věci.

"Přineste nám na stůl jednu sondu, jinak je to nevážitelné, neměřitelné a neohmatatelné... ... a tudíž vědecky naprosto nepoužitelné." Amen. Vědecký Olymp se jen tak nezachvěje.
Na rozdíl od konzervativních "slovutných kapacit" si ovšem myslím, že tým JPL ve věci propočtů trajektorií, plánování kosmických cest a řízení vesmírných robotů prokázal úroveň, jíž zbytek světových pracovišť tohoto druhu, různé astronomické observatoře nevyjímaje, nesahá ani po kolena. Tahle ohromně sehraná parta nadmíru inteligentních lidí, jejichž rukám jsou svěřeny miliardové hodnoty, opravdu ví, co dělá. Přesvědčivě to dokázali v průběhu mise Voyager 2. Přesto se ze své kuchyňské židle odvažuji namítnout, že jim při vší lopotě a nesmírné snaze uniklo cosi velice podstatného -- bojují s axiomy...

Vraťme se k těmto slovům:
"Zdá se, že tato odchylka naznačuje, že neznámá síla, jejíž důsledky pozorujeme, je v nějakém vztahu k dvěma fyzikálním kosmickým konstantám: rychlosti světla a rychlosti rozpínání vesmíru."

Ano. Přesně zde je onen příslovečný "zakopaný pes". Ta věc totiž vyžaduje metodu, které říkám "zrcadlový pohled".

Před několika lety jsem si v prvním vydání své druhé knihy (Tunel do kosmu, 1998) coby "nevědec" dovolil zveřejnit tyto řádky:

Rychlost světla (EMZ!), z hlediska "vědeckého přístupu k posuzování neověřených veličin" především, nelze považovat za univerzálně použitelný prostředek k měření čehokoli, co se nachází v prostoru nekontrolovatelném a nedosažitelném jinými ověřenými prostředky.
................

Fyzikům dříve téměř posvátná Einsteinova teorie se dnes již zdá být pouhou hypotézou obsahující řadu mezer. Objevují se stále nové úkazy, které nevysvětluje a vykazuje i mnoho rozporů. Einstein, který si byl vědom významu pojmu relativita, si nedělal nárok na "konečnou pravdu"! Slavná rovnice E=mc², definující energii jako hmotnost násobenou kvadrátem rychlosti světla, není konečnou definicí průběhu všech událostí v relativním časoprostoru.
Ostatně jaký smysl mohou mít pokusy o výpočet relativních hodnot, když jsou do rovnic dosazovány konstanty, platné (s velkými výhradami) jen pro námi definovanou část "přehlédnutelného prostoru"?
Jsou kosmické vzdálenosti (a tím i čas) měřitelné dráhou světelného paprsku (jak bychom rádi), nebo je lze vypočíst jen dosazením dosud nedostupných "časových" konstant, platných v odlišnými energeticko- gravitačními vztahy "volně vymezených" a různě zakřivených částech toho, čemu my říkáme prostor? 
.................

Od dob, kdy vizionář Laplace vyslovil domněnku o možné existenci těles s tak obrovskou přitažlivostí, že je nemůže opustit ani vlastní světlo, už uběhla hezká řádka let. Pak se vyrojila spousta úvah o černých, červích a jiných dírách v prostoru a čase. Tyto myšlenky proměnily základy budovy teoretické fyziky, dosud pevně spočívající na neotřesitelných "zákonech", na kus drolícího se ementálského sýra. Ukazuje se (a pečlivě se tají), že i samotná relativita relativity je "relativní".
Kosmos se neřídí tikotem našich atomových hodin. Řídí ho síly nepostižitelné z žabí perspektivy newtonovských fyzikálních zákonů. Působení těchto sil proto mnozí, z nedostatku informací o podstatě, přičítají veličině zvané Bůh. Pro označení tohoto stavu ale máme jeden mnohem přesnější pojem - chaos.
Z pozice pozorovatele vězícího v prostoru, který se nachází v neustále přechodném stavu, nelze určit tempo toku času! Popis a chápání "vnitřní matematiky" všech jevů vždy závisí na umístění, směru a úhlu pohledu uměle znehybněného pozorovatele!
Máme za těchto okolností vůbec šanci pochopit? Možná, že ano. Ale jen pokud se nebudeme pokoušet nahradit intelekt relativně stacionárně umístěnými měřícími přístroji.
.................

Planetární soustava kolem Slunce je mikrosoučástí seskupení množství podobných a jiných soustav, hvězdokup a osamocených hvězd, tvořících spirálovou galaxii zvanou Mléčná dráha. Konečný počet podobných nebo geometrickým uspořádáním odlišných galaxií je neodhadnutelný. Hubbleův teleskop objevil v takzvaných "černých sektorech" hvězdné oblohy, tedy tam, kde nejlepšími pozemskými teleskopy nevidíme vůbec nic, miliony dalších zářících těles a jejich seskupení...
V každém s těchto seskupení nutně platí odlišná časová měřítka, závislá na místních gravitačně-energetických vztazích. A nejen na nich. Všude vládne geometrie prostoru a časových kontinuí. Vše musíme vnímat minimálně ve třech dimenzích!
Přechody mezi jednotlivými systémy nemohou být konstantní a plynulé. Vzájemná působení a neustálý konflikt oscilujících sil musí vést k interferencím, které produkují další a nám dosud zcela neznámé druhy energií.
Uspořádání různorodých energetických polí může být příčinou zakřivení dráhy paprsků všech nebo jen některých druhů hmotou uvolněného záření, tedy i "času", měřeného rychlostí světla. To je samo o sobě jen viditelnou částí spektra elektromagnetického záření (EMZ). Natolik se světlo, a tím obecně i celé spektrum EMZ, jednoznačně jeví jako naprosto nevhodný pomocný prostředek k měření času a tím i kosmických vzdáleností.
Podle dosavadních představ jsou tyto vzdálenosti ještě stále považovány za rozestupy v aritmeticky definovatelném trojrozměrném prostoru; za jakési úsečky, dělitelné "počtem jednotek času", jejž potřebuje svazek elektromagnetického záření k překlenutí pozemskou konstantou vymezené vzdálenosti odpovídající cca 300 000 km (2,997.10⁸ m/s), kterou světelný paprsek urazí v době, ohraničené jinou pozemskou konstantou - sekundou.
Jakými ověřenými parametry je definován pojem "prostoru" a čím je dána jednotka času, definujícího "čtvrtý rozměr"? Světelný paprsek je podle Einsteinových závěrů kousíčkem hmoty. Jaké rozpětí má sekunda na pomyslném konci jeho dráhy ve vesmíru, který se podle názoru vědců neustále rozpíná?
Z toho vyplývá jen jeden závěr: pokud tuto "sekundu" (na pozici jednotky času, jíž měříme hloubku prostoru) nezačneme současně vnímat jako jednu z proměnných veličin v rámci prostorové geometrie, jsou veškeré snahy pochopit a definovat Einsteinem tušený časoprostor jen marnými pokusy o výpočet kvadratury kruhu.
Proto lze vážně zpochybnit teorii o rozpínání takto podmíněně trojrozměrného vesmíru, vycházející z údajů získaných posouzením rychlosti zdánlivého pohybu velmi vzdálených těles a galaxií na principu Dopplerova efektu.
Přitom je úplně lhostejné, měříme-li červený či modrý posuv viditelných složek záření nebo posuvy spektra během příjmu ostatních frekvencí EMZ. Tak jak to vlastně je, a na čem se staví?

Podle objevu pražského rodáka, Němce Christiana Dopplera, se vlivem změny frekvence posouvá barva záření vzdalujících se těles k červené části spektra (rudý posuv); podobný efekt lze pozorovat i u ostatních složek EMZ.
Na principu tohoto jevu počátkem dvacátých let našeho století (1924) postavil americký astronom Edwin Hubble výpočty podloženou hypotézu. Z jejích závěrů vyplývá, že se veškeré ostatní galaxie vzdalují směrem od nás. Čím jsou vzdálenější, tím se jejich pohyb směrem od "centra" (od nás!) zdá být rychlejší...
Z toho vyvodil, že se vesmír rozpíná a všechny galaxie se chovají jako by byly nalepeny na povrchu nafukovacího balónu. Vzácné výjimky přitom prý jen "potvrzují toto pravidlo..." (Každá výjimka pravidlo okamžitě ruší!)
Hlavní problém je opět a zas ono pomyslné centrum, většinou teorií a hypotéz jaksi zásadně opomíjená důležitost pozice pozorovatele, z nějž je určitý jev posuzován.
Ve vztahu ke vzdálenému vesmíru hrajeme roli udiveného kapra, neschopného pochopit, jak je možné, že se ptáci poletující nad hladinou rybníka pohybují tak rychle. Veškeré zkušenosti s médiem, ve kterém žije (tedy v kontrastu ke konstantám, vytvořeným z jeho pohledu) mu říkají, že jeho odpor takovou rychlost prostě neumožňuje...
.................
Není vyloučeno, že energetická pole místy vytvářejí jakási "zrcadla". Pak je jasné, že zachytíme jen zkreslené, profiltrované nebo mnohokrát odražené rentgenové a rádiové záření za tímto "závojem" skrytých hvězd. Hustotu hmotných částic mezi námi a pozorovanými objekty nemůžeme posoudit; schází jakákoli reference. (Tím vůbec nehodlám popřít platnost Dopplerova jevu jako takového! V našem ohraničeném fyzikálním systému jistě má svou platnost při zkoumání planet, procesů probíhajících v atmosféře, lapání rychlých řidičů a podobných příležitostech. Pro "long range" výzkumy v "deep space" se však z uvedených důvodů nehodí.)

Konec citátu.

Opravdu si nepřejte vědět, co jsem si pak musel vyslechnout...

Na začátku jsem hovořil o marném boji s axiomy. Jde totiž o to, že se fyzikálně vzato všechny sondy stále pohybují přesně tak, jak mají. Protože kromě na Dopplerově principu (první axiom") spočívající kontroly domů vysílaných rádiových signálů neexistuje nic, čím bychom to mohli ověřit a sondy nám neumí sdělit, jestli v obráceném směru registrují tutéž anomálii, ocitli jsme se ve slepé uličce.

Máme k dispozici stále dokonalejší aparatury, plnící stále komplikovanější úkoly. Vzpomínaný "záhadný efekt" je tu zřejmě odjakživa, jenže jsme si ho kvůli mnohem menší citlivosti dříve užívaných prostředků buď nepovšimli, anebo byl řazen mezi toli koblíbené "statistické chyby". Mimo jiné lapálie zřejmě i proto docházelo ke zbytečným ztrátám a "záhadným" náhlým a "nevysvětlitelným" koncům dlouho připravovaných misí. Pokud budeme řídit kosmické roboty dosavadním způsobem, bude k nim docházet i nadále, protože koeficient pro výpočet chaosu nemáme a nikdy nebudeme mít k dispozici. Chybné informace evokují špatné zpětné příkazy, které ovšem počítače sond nevybavené sebezáchovným programem slepě plní.
Soudím, že nová generace kosmických sond musí být ve velké míře "samostatná", jinými slovy její počítač musí umět samostatně vyhodnotit reálnou situaci přímo na místě, aby v případě, že ze Země obdrží nesmyslný příkaz mohl vyslat pozemským operátorům zprávu: 

"Tento povel odmítám, nemám chuť se zabít!"

Dopplerův princip představuje axiom patřící k posvátným kravám vědy. Není divu, že se protivníci rozčilují. Vždyť jde o samotný Velký Třesk, rozpínání vesmíru a podobné záležitosti, které se mezitím už stihly zahalit do kouzelného pláště virtuální reality... Závěr studie týmu z JPL si totiž dovoluje naznačit, že na tom všem cosi nemůže být v pořádku. 

Ostatně, doktore Andersone, s tím, kdo si skutečně představuje, že se vaším týmem zjištěná anomálie ve zvýšené míře projeví na planetách, přece nemá smysl vést jakoukoli diskusi...

19. května 2001    Jiří Wojnar

P.S. Právě jsem si přečetl převratnou zprávu od NASA Science News, pojednávající o tom jak nedávný rozpad lineární komety C/2001 A2 "potvrdil to, co si mnoho vědců myslelo už dávno - že totiž voda přišla na Zemi z kosmu"...
Někdy jsem bez sebe štěstím, že nepatřím do vědecké společnosti. 
Nevím kdo tam u toho serveru dřepí a oblažuje lidstvo podobnými vybranostmi, co ale vím jistě je to, že tuhle neslužbu asi brzy odhlásím...