DĚJINY NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU    strana 3

House vybral první Radu Federální rezervy a Benjamina Stronga jmenoval jejím předsedou. V roce 1914 opustil Paul M. Warburg zaměstnání s platem 500 000 dolarů u Kuhn, Loeb & Co., aby se stal členem Rady, ale v roce 1918, během 1. světové války, na funkci rezignoval z důvodu svých kontaktů s Němci.

Bankovní zákon z roku 1935 zákon o Federální rezervě (Federal Reserve Act) opět pozměnil, změnil se jeho název na Federal Reserve System a došlo k reorganizaci - změnil se počet ředitelů a délka jejich funkčního období.

Radu Federální rezervy řídí sedm členů Rady guvernérů, jmenovaných prezidentem a potvrzovaných Senátem. Funkční období Rady je 14 let.

Rada guvernérů, prezident Banky Federální rezervy a čtyři další prezidenti rezervních bank, kteří fungují na rotačním základě, tvoří Federální výbor volného trhu (Federal Open Market Committee). Tato skupina rozhoduje, zda nakupovat a prodávat vládní cenné papíry na volném trhu, či nikoli. Vláda kupuje a prodává cenné papíry, většinou prostřednictvím 21 dealerů, aby vytvořila rezervy potřebné pro výkon vlády. Výbor také rozhoduje o dodávkách peněz pro národní banky a spotřebitele.

Existuje dvanáct Federálních rezervních bank ve dvanácti oblastech (districts): Boston (MA), Cleveland (OH), New York (NY), Philadelphia (PA), Richmond (VA), Atlanta (GA), Chicago (IL) , St. Louis (MO), Minneapolis (MN), Kansas City (KS), San Francisco (CA) a Dallas (TX). Dvanáct regionálních bank bylo založeno proto, aby si lidé nemysleli, že Federální rezerva je řízena z New Yorku. Každá z těchto bank má dvanáct lidí v Radě ředitelů, šest z nich je voleno členy bank a tři jsou jmenováni Radou guvernérů.

Tyto banky mají 25 poboček a mnoho členských bank. Všechny Federální banky jsou členské a čtyři z každých deseti komerčních bank jsou také členskými bankami. Celkem kontroluje Federální rezervní systém zhruba 70% všech bankovních vkladů v zemi. 
Senátor z Ohia, Warren G. Harding, který byl v roce 1920 zvolen prezidentem, při kongresovém vyšetřování roku 1921 řekl, že Federální rezerva je monopol soukromých bank. Prohlásil: "Federální rezervní banka je instituce vlastněná akcionáři členských bank. Vláda zde nevlastní ani dolar." Jeho funkční období náhle skončilo v roce 1923, kdy záhadně zemřel. Kolovaly pověsti, že byl otráven. Toto tvrzení nebylo nikdy prokázáno, protože jeho manželka nepovolila pitvu.

Tři roky po zavedení Federální rezervy Woodrow Wilson řekl: "Růst národa a všechny naše aktivity jsou v rukou několika mužů... Naše vláda se stává jednou z nejhorších, jednou z nejúplněji kontrolovaných a ovládaných vlád v civilizovaném světě... to není vláda svobodného úsudku, již není vláda většiny, ale vláda názoru a nezákonného nátlaku malé skupiny nejvlivnějších mužů." 
John Maynard Keynes, pozdější poradce Franklina D. Roosevelta, ve knize "The Economic Consequences of Peace" 1919  napsal: "Lenin prohlásil, že nejlepší způsob jak zničit kapitalistický systém, je zničit jeho měnu... Pokračovaným procesem inflace mohou vlády tajně a nepozorovaně konfiskovat významnou část bohatství občanů... Jak inflace postupuje a reálná hodnota měny z měsíce na měsíc prudce kolísá, stávají se všechny trvalé vztahy mezi dlužníky a věřiteli, tvořící základ kapitalismu, tak naprosto rozrušenými, že téměř ztrácejí svůj význam..." 

Kongresman Charles August Lindbergh, Sen., otec historického aviatika, řekl na půdě Kongresu: "Tento zákon zakládá nejgigantičtější trust na Zemi... Jestliže prezident tento zákon podepíše, bude legalizována neviditelná vláda moci peněz, jejíž existence byla prokázána vyšetřováním 'peněžního trustu'... Je to Aldrichův návrh zákona v přestrojení... Tento nový zákon vytvoří inflaci, kdykoli si to trust bude přát... Od této doby budou krize vytvářeny s vědeckou přesností... Tímto bankovním a měnovým zákonem bude spáchán nejhorší legislativní zločin všech dob." Lindbergh údajně za svoji opozici Iluminátům zaplatil. Když se zdálo, že roste podpora pro jeho syna, aby se stal příštím prezidentem, byl unesen a zřejmě zavražděn jeho vnuk.

Republikán Henry Cabot Lodge, Sen. o návrhu zákona (Kongresový záznam, 10. června 1932) řekl: "Návrh zákona, jak stojí, se mi zdá být otevřenou cestou k rozsáhlé expanzi měny... Nelíbí se mi pomyšlení, že může být přijat zákon, který umožní utopit zlatý standard záplavou nesměnitelných papírových peněz."

Dne 15. prosince 1931 republikán Louis T. McFadden, který více než deset let sloužil jako předseda Bankovního a měnového výboru Sněmovny reprezentantů, konstatoval: "Rada Federální rezervy a banky jsou řádně jmenovaní agenti zahraničních centrálních bank a více se zajímají o své zahraniční zákazníky než o lid Spojených států. Jedinou věcí, která je na Radě Federální rezervy americká, jsou peníze, jichž používá..." 

10. června 1932 McFadden řekl v projevu v Kongresu: "V této zemi máme jednu z nejprohnilejších institucí, jakou svět kdy poznal. Mám na mysli Radu Federální rezervy a Banky Federální rezervy... Někteří lidé si myslí, že Banky Federální rezervy jsou institucemi vlády Spojených států. Ne! Jsou to soukromé úvěrové monopoly, vysávající lid Spojených států ve svůj a ve prospěch svých zahraničních zákazníků... Banky Federální rezervy jsou agenturami zahraničních centrálních bank... V této sebrance finančních pirátů jsou ti, kteří by člověku klidně podřízli hrdlo pro pár dolarů... Rada Federální rezervy vyvinula obrovské úsilí, aby usurpovala tuto moc a pravdou je, že FED (Federální rezerva - p. p.) uzurpoval vládu. Kontroluje zde (v Kongresu) všechno a kontroluje veškeré zahraniční vztahy. Tvoří a rozbíjí vlády podle své libovůle... Když byl FED přijat, lid Spojených států si nevšiml, že zde byl založen nový světový systém... Je to superstát bez hranic, kontrolovaný mezinárodními bankéři a mezinárodními průmyslníky, kteří jednají společně, aby zotročili svět pro své potěšení!"

Dne 23. května 1933 vznesl McFadden proti členům Federální rezervy tato obvinění:

"Obžalovávám je společně a každého zvlášť, že způsobili odvržení národní měny Spojených států, aby hodnota zlata řečené měny mohla přejít do soukromých rukou..."

"Obviňuji je, že v roce 1928 svévolně a nezákonně převzali od vlády Spojených států 80 miliard dolarů..."

"Obviňuji je, že svévolně a nezákonně zvyšovali a snižovali hodnotu peněz... zvyšovali a snižovali množství peněz v oběhu ve prospěch svých soukromých zájmů..."

"Obviňuji je, že způsobili pokles cen na newyorské burze..."

"Obviňuji je ze spiknutí za účelem přesunu cizinců a mezinárodních půjčovatelů peněz, aby mohli kontrolovat finanční zdroje Spojených států..."

"Obviňuji je, že zveřejňovali lživou a zavádějící propagandu s cílem podvést americký lid a způsobit ztrátu nezávislosti Spojených států..."

"Obviňuji je ze zločinu zrádného spiknutí a jednání proti míru a bezpečnosti Spojených států a zrádného spiknutí s cílem zničit ústavní vládu Spojených států."

V roce 1933 viceprezident John Garner, když mluvil o mezinárodních bankéřích, řekl: "Víte, gentlemani, kdo vlastní Spojené státy?"  
Senátor Barry Goldwater ve své knize With No Apologies napsal: 
"Nezdá se vám podivné, že se tito muži stali členy CFR a Rady guvernérů Federální rezervy, a že absolutně kontrolují peníze a úrokovou míru v této velké zemi? Organizace v soukromém vlastnictví... ... která nemá absolutně nic společného se Spojenými státy americkými!"

Prostě a jednoduše, Federální rezerva není součástí Federální vlády, je to korporace v soukromém vlastnictví akcionářů. To je důvod, proč Federální rezervní banka v New Yorku (a všechny ostatní) je na seznamu amerických podnikatelských subjektů. Podle článku I., sekce 8 Ústavy USA má právo vydávat peníze a regulovat jejich hodnotu pouze Kongres, takže je nezákonné, když to provádějí soukromé společnosti. Přesto se tak děje a z důvodu tohoto znění zákona museli být akcionáři "třídy A" drženi v tajnosti. R. F. McMaster, který vydával bulletin s názvem "The Reaper", prostřednictvím svých švýcarských a saudskoarabských kontaktů zjistil, které banky tehdy v Rezervě vlastnily rozhodující podíly: Rothschildovy banky v Londýně a Berlíně; banka Lazard Brothers v Paříži; Israel Moses Seif Bank v Itálii; Warburgovy banky v Hamburku a Amsterodamu; Lehman Brothers Bank of New York; Kuhn, Loeb & Co. of New York; Chase Manhattan Bank of New York; a Goldman, Sachs of New York. Tyto banky kontrolují Rezervu prostřednictvím zhruba 300 akcionářů.

Z důvodu jak je Rezerva organizovaná, každý, kdo kontroluje Federální rezervní banku v New Yorku, kontroluje celý systém. V této oblasti je 90 ze 100 největších bank. Z 203 053 akcií newyorské banky jich má Rockefellerova National City Bank 30 000; Morganova First National Bank má 15 000; Chase National 6 000 a National Bank of Commerce (Morgan Guaranty Trust) 21 000. Za tyto papíry se dají koupit celé Spojené státy...

Zpráva Senátu z 15. června 1978, nazvaná "Interlocking Directorates Among the Major U.S. Corporations" odhalila, že pět newyorských bank mělo 470 svých lidí ve vedení 130 hlavních amerických korporací: Citicorp (97), J. P. Morgan Co. (99), Chase Manhattan (89), Manufacturers Hanover (89) a Chemical Bank (96). Podle Eustace Mullinse jsou tyto banky hlavními akcionáři FED. Ve své knize World Order napsal, že těchto pět bank je "řízeno z Londýna". Mullins píše: "Vedle vlastnictví rozhodujícího balíku akcií Federální rezervní banky v New Yorku získali Rothschildové důležité finanční podíly v dalších částech Spojených států... Celé Rockefellerovo impérium bylo financováno Rothschildy."

Zpráva Bankovního a měnového výboru Sněmovny z května 1976 uvádí: "Rothschildovy banky jsou sdruženy s Manufacturers Hanover of London, v nichž vlastní 20 procent... ... a Manufacturers Hanover Trust of New York." Zpráva také odhalila, že Rothschildova Intercontinental Bank, Ltd., která se skládala z Rothschildových bank v Londýně, Francii, Belgii, New Yorku a Amsterodamu, měla tři americké pobočky: National City Bank of Cleveland, First City National Bank of Houston a Seattle First National Bank. Věří se, že Rothschildové vlastní 53% akcií americké Federální rezervy.

Akcionáři třídy "A" každý rok "vydělají" miliardy dolarů z peněz amerických daňových poplatníků, proudících do FED ve formě úroků z bankovních půjček.

Zlaté rezervy USA 

Podívejme se napřed stručně na historii obou kovů, používaných pro ražbu peněz. Zákon o ražbě mincí z roku 1792 stanovil, že jeden dolar má mít váhu 371,25 gránu (1 grán = 0,06 gramu) ryzího stříbra, ale později byl "stříbrňák" nahrazen zlatým dolarem obsahujícím 25,8 gránu zlata. Roku 1873 byl schválen mincovní zákon, zakazující používat stříbro jako formu měny, protože byla objevena nová významná ložiska stříbra, snižující hodnotu tohoto kovu. V roce 1875, po dočasném zrušení směnitelnosti měny za zlato (období zelených bankovek za Občanské války), se USA začaly pevněji držet zlata. V roce 1900 byl přijat zákon o zlatém standardu. Od roku 1900 do roku 1933 byl papírový dolar pevně vázán na americké zlaté rezervy.

V červenci 1927 se ředitelé Bank of England, newyorské Banky federální rezervy a německé Reichsbank sešli, aby vypracovali plán jak vyvézt zlato ze Spojených států - tento moment pomohl spustit velkou hospodářskou krizi. Do roku 1928 bylo přesunuto do Evropy 500 milionů dolarů ve zlatě.

Prezident Franklin D. Roosevelt přijal radu anglického vedoucího ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883-1946), člena Iluminátů, který mu řekl, že deficit státního rozpočtu je ekonomickou zbraní. Většina programů New Deal namířených k potlačení hospodářské krize stavěla na Keynesových teoriích o deficitním rozpočtu a byla financována půjčkami, splatnými z budoucích daní... 
V roce 1910 Lenin řekl: "Nejjistější cestou ke svržení zavedeného společenského řádu je zničení jeho měny." O devět let později Keynes napsal: "Lenin měl jistě pravdu, neexistuje žádný spolehlivější, zákeřnější a žádný jistější prostředek jak rozbít základy společnosti, než je znehodnocení její měny... Tento proces zapojuje všechny skryté síly ekonomických zákonitostí na straně destrukce, a to způsobem, který je schopen rozpoznat možná jeden člověk z miliónu."  
5. dubna 1933 vydal Roosevelt prezidentský výnos, kterým nařizoval, aby všichni lidé vyměnili své zlaté mince, zlaté cihly a zlatem krytou měnu za peníze, které už nebyly směnitelné za drahé kovy. Zákon o zlaté rezervě z roku 1934, známý Jako Thomasův dodatek, který byl doplňkem zákona z 12. května 1933, činil nezákonným vlastnit jakékoli zlaté mince (byl zrušen až 31. prosince 1974). Zlaté mince stažené z oběhu byly uloženy ve formě zlatých cihel. Veřejnost měla vrátit všechno zlato vládě USA, aby vytvořilo Federální rezervu. Zatím co lidé tehdy dostali 20,67 dolaru za unci v papírových penězích, vydaných Federální rezervou, tato získala za papír zlato. Nyní měla Federální rezerva, a tudíž Ilumináti, pod kontrolou všechno zlato v zemi.

V roce 1934 vzrostla hodnota zlata na 35 dolarů za unci, což vládě přineslo zisk 3 miliard dolarů. Ale když se zvýší cena zlata, klesne hodnota dolaru. Dolar nemá hodnotu 100 centů od roku 1933, kdy byl opuštěn zlatý standard. V roce 1974 byla hodnota dolaru 22,5 centu, a v roce 1983 už jen 38 centů. Od doby, kdy množství tištěných bankovek už nebylo omezeno množstvím zlata ve zlatých rezervách, jich bylo vydáváno stále víc a hodnota dolaru rapidně poklesla.

První měnová a finanční konference Organizace spojených národů, kterou řídil Harry Dexter White (člen CFR a ruský špion), proběhla v Bretton Woods v New Hampshire od 1. do 22. července 1944. Zde byl založen Mezinárodní měnový fond, jehož cílem bylo připravit Spojené státy o zlaté rezervy a dát je jiným národům, spojit průmyslové kapacity a sjednotit hospodářskou, společenskou, vzdělávací a náboženskou politiku s cílem nastolit světovou vládu.

Kvůli splácení zahraničních dluhů a posilování zahraničních ekonomik v letech 1958 až 1968, se množství zlatých cihel vlastněných americkou státní pokladnou snížilo o 52%. Ze zbývajícího množství bylo 12 miliard dolarů rezervováno zákonem na krytí papírového oběživa. Měna USA byla kryta 25% zlatých rezerv souhlasně se zákonem z roku 1945, který ale byl v roce 1968 zrušen. Množství zlata v rezervách pokleslo z 653,1 miliónu trojských uncí v roce 1957 na 311,2 miliónu uncí v roce 1968, což podle Ministerstva financí způsobil prodej zahraničním bankovním institucím, domácím výrobcům a prodej a nákup zlata na světovém trhu kvůli udržení stability cen. To představovalo ztrátu 341,9 miliónu trojských uncí. V srpnu 1971 bylo zlato používáno pouze pro světový obchod, protože mnohé cizí země nepřijímaly americké dolary. V listopadu 1981, podle jistých zdrojů, poklesly zlaté rezervy na 264.1 miliónu trojských uncí.

Paragraf 31 Sbírky zákonů USA vyžaduje každoroční fyzickou inventuru zlatých zásob, ale úplná revize nebyla nikdy provedena, takže oficiálně vlastně nikdo neví, jaký je skutečný stav. Po 2. světové válce měla Amerika 70% světových zásob volného zlata, ale dnes je to možná méně než 7%. Senátor Jesse Helms se domníval, že americké zlato mají země OPEC, zatímco druzí věří, že 70% světových zásob vlastní Světová banka, ovládaná finančním stiskem Rothschildů a Rockefellerů. 
Dostal jsem informaci od jistého gentlemana z Michiganu, která naznačuje, že byly použity falešné bankovky Federální rezervy (Federal Reserve Notes) s nominální hodnotou 5 000 a 10 000 dolarů k ukradení amerických zlatých rezerv. Tyto bankovky jsou vlastně šeky, používané k přesunům vlastnictví velkého množství zlata, aniž by se se samotným zlatem hýbalo. S použitím veřejných záznamů ukazuje sériová čísla bankovek, které byly původně vytištěny a tvrdí, že jich je nyní mnohem víc.

Bylo oznámeno, že 40% (13 000 tun) světového zlata leží v suterénu newyorské Federální rezervní banky, za devadesátitunovými otáčecími dveřmi, pět podlaží pod úrovní ulice. Část je v americkém vlastnictví, ale většinu vlastní centrální banky jiných zemí. Spočívá v samostatných oddílech a čas od času je přesunuto z jednoho oddílu do jiného, aby byly uspokojeny mezinárodní transakce.

Nyní se podívejme na stříbro. Po březnu 1964 již stříbrné certifikáty nejsou směnitelné za stříbrné dolary; a v březnu 1968, téměř na konci Johnsonovy administrativy, bylo krytí dolaru stříbrem zrušeno. Na sérii bankovek z roku 1929 čteme: "Směnitelné na požádání za zlato ve Státní pokladně Spojených států, nebo za zlato nebo právoplatné peníze v kterékoli bance Federální rezervy." Podobné bylo i znění na stříbrném certifikátu zaručeném dolarem ve stříbře, který byl v úschově. Na bankovkách ze série z roku 1934 čteme: "Tato bankovka je legální zárukou za všechny dluhy, veřejné a soukromé, a je směnitelná za právoplatné peníze ve Státní pokladně Spojených států, nebo kterékoli bance Federální rezervy." Série z roku 1950 nese tutéž informaci, ale redukovanou na tři řádky změněnou velikostí písma. V sérii z roku 1953 jsou už tato slova úplně odstraněna, ačkoli spodní část ještě obsahuje slib "zaplacení držiteli na požádání." Avšak v roce 1963 zmizela dokonce už i tato zpráva a dolary se nestaly ničím jiným než bezcennými kousky papíru, protože již nesplňují zákonné požadavky na bankovky: neobsahují údaj o bance, která je vydala a směnnou hodnotu, ani čas platby (směny za ekvivalent v cenném kovu), což bývalo "na požádání".

Od roku 1933 tiskne Rezerva v porovnání s poklesem hrubého národního produktu (HNP) příliš mnoho peněz. HNP je akumulovaná hodnota služeb a zboží vyrobeného v zemi. Jestliže HNP je 4%, měl by se  objem peněz zvýšit o maximálně 5-6%, což by zajistilo dostatek peněz (bankovek) k tomu, aby bylo zboží odpovídající HNP udržováno v oběhu. Řeči o rozšíření sociálních služeb, slibované během každých voleb, jsou účelovou rétorikou sloužící k získání hlasů; zvyšují federální rozpočet, takže je tištěno více peněz. Nato vláda udělá škrty v rozpočtu a začne kontrolovat mzdy i ceny. Nadbytečné peníze v oběhu sníží hodnotu dolaru a ceny stoupnou. Jednoduše řečeno, příliš mnoho peněz v oběhu vyvolá inflaci, a to je to, co Rezerva dělá - účelově tiskne příliš mnoho peněz, aby zničila ekonomiku. Na druhé straně, kdybychom peníze přestali tisknout úplně, hospodářství by se zhroutilo. (Systém užívající bankovek je dnes už takřka vytlačen systémem elektronického zúčtování, následující údaje ohledně tištěného oběživa je třeba považovat za názorné a orientační. p.p.)

Rezerva je zodpovědná za stanovení úrokové míry, s níž si od ní  mohou půjčovat členské banky, takže řídí úrokové míry v celé zemi. Stručně řečeno, Federální rezerva určuje objem peněz, které mezinárodní bankéři vytvářejí z ničeho. Kromě toho platí vláda poplatek za vytištění každé bankovky. Federální vláda platí Rezervě v dluhopisech (rovněž vydávaných Rezervou) a pak tyto dluhopisy splácí s vysokým úrokem. Tento úrok se brzy stane největší položkou federálního rozpočtu.

William McChesney Martin, člen Rady pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations) a předseda Federální rezervy za Kennedyho vlády, dosvědčil před Federálním bankovním výborem, že hodnota dolaru byla každý rok uměle snižována o 3 až 3,5 procenta, aby mohly růst mzdy. Důvodem bylo aby lidé uvěřili, že dostávají víc, zatímco ve skutečnosti dostávali méně. K tomuto procesu přispěl také Kongres, tím, že každý rok schvaloval federální rozpočet, vyžadující tisknout stále většího objemu peněz na financování státního dluhu vůči bankám, který v současné době činí více než 4 800 000 000 000 (4,8 triliónu) dolarů. Když byl prezidentem Wilson, státní dluh činil jednu miliardu dolarů; v roce 1974 byl dluh kolem jednoho triliónu.

V roce 1937 si republikán Charles G. Binderup z Nebrasky uvědomil důsledky Federálního rezervního systému a požadoval po vládě, aby skoupila všechny akcie a vytvořila novou Radu, kontrolovanou Kongresem, která měla regulovat hodnotu měny a objem bankovních vkladů; tedy omezit nezávislost FED. V dalších volbách byl poražen. O kontrolu Federální rezervy se pokoušeli i jiní kongresmani: Rep. Goldborough (l935), Rep. Jerry Voorhis z Kalifornie (l940, 1943), Sen. M. M. Logan z Kentucky a Rep. Usher L. Burdick ze Severní Dakoty.