DĚJINY NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU    strana 2

V roce 1906 Frank A. Vanderlip z National City Bank přesvědčil mnohé z newyorkského bankovního establishmentu, že potřebují kontrolovanou Centrální banku, která by mohla sloužit jako národní finanční systém. Tuto úlohu zatím plnil bankovní dům Morgan. K Morganovým mužům patřili: Walter Burns, Clinton Dawkins, Edward Grenfell, Willard Straight, Thomas Lament, Dwight Morrow, Nelson Perkins, Russell Leffingwell, Elihu Root, John W. Davis, John Foster Dulles, S. Parker Gilbert a Paul D. Cravath. Finanční výkyvy, které v letech 1873, 1884, 1893, 1907 a později v roce 1920 vyvolaly paniku, inicioval právě Morgan se záměrem vyvinout tlak na zavedení mnohem silnějšího bankovního systému.

Dne 6. ledna 1907 otiskly New York Times článek nazvaný "Nedostatky a potřeby našeho bankovního systému", po němž se Warburg stal vůdčím exponentem peněžní reformy. Ve stejném roce řekl Jacob Schiff Komerční komoře v New Yorku: "Pokud nebudeme mít Centrální banku s přiměřenou kontrolou kreditních zdrojů, tato země podstoupí nejprudší a nejdalekosáhlejší finanční krach v historii." Když Morgan inicioval ekonomickou paniku v roce 1907, rozšířením pověsti o tom, že Knickerbocker Bank & Trust Co. of America krachuje, nastala nadměrná poptávka po bankovních službách, čímž byla vytvořena finanční krize, která nakonec upevnila podporu systému centralizovaného bankovnictví. Warburg tehdy napsal esej nazvanou "Plán pro Modifikovanou Centrální banku", v níž volal po Centrální bance s 50% podílem vlády a 50% účastí Národní banky. V projevu na Kolumbijské univerzitě pak účelově citoval Abrahama Lincolna, který během prezidentské kampaně v roce 1860 řekl: "Věřím v Banku Spojených států."

UTAJENÁ CENTRÁLNÍ BANKA

V roce 1908 vytýčil Schiff definitivní plán jak se zmocnit amerického finančního systému. Plukovník (čestný titul) Edward Mandell House (1850-1938), syn britského finančníka Thomase W. Househo, Rothschildova agenta, který nadělal jmění zásobováním Jihu zbožím z Francie a Anglie během Občanské války, byl Schiffův hlavní zástupce a kurýr a Bernard Baruch (1870-1965), z něhož burzovní spekulace na začátku 20. století udělaly multimilionáře a jehož expertizy zahraniční a domácí politiky provázely prezidenty od Wilsona až po Kennedyho, byli těmi, na něž silně spoléhal ve svých plánech. Blízkým pomocníkem Schiffa byl také Herbert Lehman. 
Prezident Woodrow Wilson o Houseovi napsal (zveřejněno v The Intimate Papers of Col. House): "Pan House je moje druhá osobnost. On je mé nezávislé já. Jeho myšlenky jsou i mými myšlenkami. Kdybych byl na jeho místě, konal bych přesně tak, jak navrhoval... Pokud si někdo myslí, že on odráží mé názory, ať dělá cokoli, jeho závěr je správný." George Sylvester Viereck v knize The Strangest Friendship in History: Woodrow Wilson and Colonel House napsal: "Když zákon o federální rezervě nabyl svou konečnou podobu, byl zprostředkovatelem mezi Bílým Domem a finančníky House." Schiff, který byl znám jako "neviditelný strážný anděl" zákona o federální rezervě, prohlásil, že americká ústava je produktem myšlení 18. století - je zastaralá a měla by být "dána do sběru a přepsána".

V roce 1908 senátor Nelson W. Aldrich (tchán Johna D. Rockefellera, Jr. a děd Nelsona a Davida Rockefellerů) navrhl zákon, podle nějž by banky v nouzové situaci mohly vydávat měnu, krytou dluhopisy federální vlády, státních a místních vlád a dluhopisy železnic, která by se rovnala 75% peněžní hodnoty dluhopisů. Návrh tohoto zákona byl ostře kritizován, protože nenabízel finanční systém schopný reagovat na sezónní požadavky a fluktuace objemu trhu. Aldrich byl nejmocnějším mužem Kongresu a hlavním mužem Iluminátů v Senátu. Byl členem Kongresu 40 let, z nichž 36 byl v Senátu, kde byl předsedou vysoce významného Finančního výboru. 
Ve Sněmovně reprezentantů podal republikán E. B. Vreeland z New Yorku návrh, nazývaný Vreelandův návrh zákona. Poté co udělal několik kompromisů s Aldrichem a s mluvčím Domu Josephem Cannonem na schůzce v pokoji hotelu Arlington House, byl tento návrh nazýván Vreelandovou náhražkou. Volal po přijetí aktivní měny, ale pouze v případech naléhavé potřeby. Tato měna by byla místo na dluhopisech založena na cenných papírech. Návrh zákona prošel Domem v poměru hlasů 184 - 145, ale když se dostal až do Senátu postavil se Aldrich proti němu a prosazoval další kompromisy. Aldrich-Vreelandův návrh zákona, nazývaný Emergency Currency Act, byl přijat 30. května 1908 a vedl k vytvoření National Monetary Commission (Národní monetární komise), která se stala součástí Kongresu. Od té doby musela každá legislativa poslaná do Kongresu nejdříve projít touto komisí.

Návrh zákona schválený Národní monetární komisí vešel ve známost jako Aldrichův návrh, který vytvořil legislativní základ zákona o federální rezervě (Federal Reserve Act). Byl uveden jako dodatek k republikány podporovanému návrhu tarifního zákona Payne-Aldricha, aby získal i podporu Republikánů. Vycházel z Warburgova plánu, podle nějž by existovalo pouze 15 obvodů (districts); polovina ředitelů na úrovni obvodů by byla vybírána bankami, třetina akcionáři a šestina dalšími řediteli. Národní rada měla být sestavována takto: každý obvod by vybral po dvou členech, devět členů by volili akcionáři a sedm členů ex-officio by tvořili guvernér, předseda Rady, dva zástupci guvernéra, ministr financí, ministr práce a obchodu, ministr zemědělství a kontrolor měny. Většina však byla proti tomuto zákonu, protože nakonec identifikoval bankovní instituci jako Centrální banku. V roce 1912 se proti němu postavili na stranické půdě demokrati. Aldrich byl jmenován hlavou Národní monetární komise a v letech 1908-10, za náklady 300 000 dolarů, cestoval jeho šestnáctičlenný výbor po Evropě, aby zde studoval systém centralizovaného bankovnictví.

V roce 1910 pronesl Warburg projev o "Spojené rezervní bance Spojených států", v němž požadoval, aby ve Washingtonu, D.C. byla umístěna United Reserve Bank s kapitálem 100 milionů dolarů. Země měla být rozdělena do 20 oblastí (districts) a systém řízen Radou ředitelů, sestavovanou bankovními sdruženími, akcionáři a vládou. Warburg poukazoval na to, že americký měnový systém je nepružný a neschopný vyrovnávat vzestupy a poklesy poptávky. Jako příklad uvedl, že když je sklizena pšenice a obchodníci nemají po ruce peníze ke koupi a uskladnění velkých zásob obilí, musí ho farmáři prodávat pod cenou. Následkem toho ceny silně kolísají a nutí farmáře prodávat se ztrátou. Warburg požadoval zavedení cenných papírů (papírových peněz), které by obíhaly jako měna vydávaná ve standardních hodnotách jednotné velikosti. Byly by zákonem prohlášeny za legální tendr pro platbu dluhů a daní.

Na adresu kritiků, že nebude snadné najít schopné muže, kteří by se mohli postavit do čela Centrální banky, prezident Theodore Roosevelt řekl: "Proč tuto práci nedat panu Warburgovi (Paulovi)? On by byl finančním boss, já bych byl politický boss a mohli bychom řídit zemi společně." Po konferenci, která se konala na Kolumbijské univerzitě 12. listopadu 1910, zveřejnila Národní monetární komise svůj plán v článku s názvem "Bankovky a vládnoucí moc", otištěném v jejím časopise Journal of Political Economy.

Aldrich svolal na návrh Henryho P. Davisona (partnera J. P. Morgana) na 22. listopadu 1910 schůzi bankovního establishmentu a členů Národní monetární komise. Všem sdělil, že má v úmyslu držet všechny v izolaci tak dlouho, dokud nevyvinou "vědeckou měnu pro Spojené státy."
Všichni pozvaní na tuto tajnou schůzi byli Ilumináty. Sešli se na vlakovém nástupišti v Hobokenu, New Jersey, kde nastoupili do Aldrichova soukromého vagónu a odjeli do Georgie. Pak je loď odvezla na ostrov Jekyll při pobřeží Brunswicku v Georgii. 
Jekyll Island je jedním ze skupiny deseti ostrovů, mezi něž patří St. Simons, Tybee, Cumberland, Wassau, Wolf, Blackbeard, Sapelo, Ossabow a Sea Islands. Jekyll Island byl "odlehlým útočištěm bohatých", který v roce 1888 koupili J. P. Morgan, Cyrus McCormick, William Rockefeller (bratr Johna D. Rockefellera), William K. Vanderbilt a George F. Baker (který založil Harvard Business School darem 5 milionů dolarů) za 125 tisíc dolarů od Eugena du Bignon, jehož rodina vlastnila ostrov celé století. Než byl přeměněn na veřejné letovisko nevystoupil na jeho pobřeží žádný nevítaný host. Říkalo se, že když všech 100 členů Hunting Clubu na Jekyll Islandu zasedlo v klubovně k večeři, představovali šestinu světového bohatství. Rovněž ostrov St. Simon, nacházející se nedaleko odtud severním směrem, vlastnili Ilumináti.

Účastníci srazu v soukromé lovecké lóži zde údajně byli na lovu kachen. Přísahali si mlčenlivost a dokonce se oslovovali pouze krycími nebo křestními jmény. Podrobností, týkajícich se těch, kteří sraz navštívili, je známo jen velmi málo, ale většina scénářů se shoduje v tom, že přítomni byli: senátor Aldrich, Frank A. Vanderlip (viceprezident Rockefellerem vlastněné National City Bank), Henry P. Davison (z J. P. Morgan & Co.), Abram Piatt Andrew (náměstek ministra financí; pomocný profesor na Harvardu a zvláštní asistent Národní monetární komise během její evropské cesty), Paul Moritz Warburg (Kuhn, Loeb & Co.), Benjamin Strong (viceprezident Morgan's Bankers Trust Co.), Eugene Meyer (bývalý partner Bernarda Barucha a syn partnera v Rothschildem vlastněné firmě Lazard Freres, který byl hlavou War Finances Corporation a později získal kontrolu nad deníkem Washington Post), J. P. Morgan, John D. Rockefeller, plk. House, Jacob Schiff, Herbert Lehman (z Lehman Brothers), Bernard Baruch (jmenovaný prezidentem Wilsonem předsedou War Industries Board; získal tak kontrolu nad všemi domácími kontakty pro válečný materiál Spojenců, což mu umožnilo vydělat 200 milionů dolarů na vládních zakázkách), Joseph Seligman (vedoucí židovský finančník, zakladatel firmy J. & W. Seligman & Co., která pomáhala vydávat dluhopisy během Občanské války a byla známá jako "Světoví bankéři" (později odmítl nabídku prezidenta sloužit jako ministr financí) a Charles D. Norton, prezident newyorkské First Natonal Bank.

Zhruba za deset dní přišli účastníci schůzky s podklady pro systém centralizovaného bankovnictví. Připravili dvě verze, aby zmátli opozici. Podle Warburgových poznámek sepsal Frank Varderclip konečný návrh, který byl zapracován do Aldrichova návrhu zákona formou zprávy Monetární komise, již Aldrich protlačil Kongresem tak, že se v textu důsledně vyhnul termínu "Centrální banka". O této schůzce neexistovaly žádné dostupné informace až do roku 1933, kdy vyšla kniha "Federal Reserve Act: It's Origins and Problems" od Jamese L. Laughlina a další informace od B. C. Forbese, redaktora časopisu Forbes Magazine. V roce 1935 Frank Vanderclip do Saturday Evening Post napsal: "Nemám pocit, že přeháním, když hovořím o naší tajné výpravě na Jekyll Island jako o příčině koncepce, z níž nakonec vznikl Systém federální rezervy."

Bankéři iniciované minikrize, poslední v roce 1907, pomohly získat podporu pro návrh tohoto zákona v Kongresu, a 11. května 1911 "Národní liga občanů pro podporu zdravého bankovního systému", fasádní organizace Iluminátů, veřejně oznámila podporu Aldrichovu návrhu zákona. Avšak Aldrichův návrh byl podle očekávání i přesto odsouzen k nezdaru - Aldrich byl úzce spojován s J. P. Morganem. A pak teprve přišli Ilumináti s "plánem B", druhou verzí za tímto účelem připravenou už na Jekyll Islandu. Národní liga občanů veřejně stáhla podporu Aldrichovu návrhu zákona, což byl byl pouze předstíraný tah, aby Kongresem prošla druhá varianta zákona.

Jakmile byla nová verze hotová, čekali s jejím předložením Kongresu, protože i kdyby jím prošla, prezident Taft by ji jistě vetoval. Museli vyčkat dokud nebude zvolen jejich člověk. Tímto mužem byl Woodrow Wilson.

Demokraté, s výjimkou volby Grovera Clevelanda, nebyli u moci od roku 1869. Byli "hladovou" stranou, takže do ní Ilumináti mohli lehce proniknout. Koncem 19. století začali s procesem změny konzervativních Demokratů na liberály a Republikánů z liberálů na konzervativce. Wilson promoval na Princetonu v roce 1879, studoval právo na Virginské univerzitě a doktorskou hodnost získal na Univerzitě Johna Hopkinse roku 1886. Vyučoval politickou vědu a historii na Bryn Mawru a Weleyanu, roku 1902 se stal prezidentem Princetonu. Protože podporoval Aldrichův návrh zákona už když byl poprvé předložen ke schválení Kongresu, byl podpořen Ilumináty v úspěšné kandidatuře na guvernéra New Jersey v roce 1910. Obchod byl uzavřen prostřednictvím Vanderclipových agentů, Williama Rockefellera a Jamese Stillmana na Vanderclipově usedlosti ve West Chesteru. Spojení mezi Ilumináty a Wilsonem bylo navázáno prostřednictvím jeho budoucího zetě, Williama G. McAdoo.

Rabín Stephen Wise, vedoucí židovský aktivista, řekl publiku v Y.M.C.A. v Trentonu, New Jersey: "V úterý bude prezident Princetonské univerzity zvolen guvernérem tohoto státu. Své funkční období jako guvernér však nedokončí. V listopadu 1912 se stane prezidentem Spojených států a v březnu 1917 bude uveden do úřadu prezidenta podruhé. Bude jedním z největších prezidentů v amerických dějinách." 
Wise, který pronesl tato "prorocká slova" v roce 1910, se později stal Wilsonovým blízkým poradcem. Měl důvod věřit tomu, co řekl, protože věděl, že smlouva již byla uzavřena. Wilson ovšem nebyl vnímán jako zastánce bankéřů, platforma Demokratické strany se stavěla proti myšlence Centrální banky, nyní spojované s republikány a bankéři.

Hlavními starostmi demokratů byly vyšší republikánské volební preference a nedostatek peněz. Jakmile se však Ilumináti rozhodli podporovat Wilsona, peníze přestaly být problém. Záznamy vykazují, že největšími přispívateli na Wilsonovu kampaň byli Jacob Schiff, Bernard Baruch, Henry Morgenthau, Thomas Fortune Ryan (důlní magnát), Sammuel Untermyer, Cleveland H. Dodge (z National City Bank), plk. George B. M. Harvey (společník J. P. Morgana a redaktor Morganem kontrolovaného týdeníku Harper's Weekly a prezident vydavatelské firmy Harper & Brothers), William Laffan (redaktor New York Sun), Adolph Ochs (vydavatel New York Times) a finančníci vlastnící vlivný deník New York Times, Charles R. Flint, gen. Sam Thomas, J. P. Morgan a August Belmont. Všichni byli Ilumináty.

Problém s hlasy voličů byl poněkud obtížnější, ale na něm již Ilumináti pracovali. Ruské pogromy, při nichž bylo v letech 1881 a 1882 zabito tisíce lidí, a náboženské pronásledování a antisemitismus v Polsku, Rumunsku a Bulharsku na začátku devadesátých let 19. století, vyvolaly třicet let trvající vlnu tisíců židovských přistěhovalců proudících do Spojených států. Na přelomu století jich připlulo do přístavů v New Yorku, Baltimore a Bostonu přes půl milionu. Demokraté iniciovali rozsáhlý sociální program aby tyto lidi získali jako registrované voliče. Schiff a Rothschildové zakládali humanitární výbory, jako Hebrew Immigration Aid Society a B'nai B'rith, a tak, když evropští židé dorazili do Ameriky, udělali z nich naturalizované občany, registrované jako demokraty, které pak přesídlili do dalších velkých měst, jako Chicago, Philadelphia, Detroit a Los Angeles. Zde jim byla poskytnuta finanční pomoc, ubytování, potrava a oblečení. Stal se z nich pevný volební blok demokratů jejichž hlasy Wilson potřeboval ke zvolení prezidentem.

V roce 1912, kdy prezident William Howard Taft opět kandidoval na prezidentský úřad proti Wilsonovi, potřebovali Ilumináti jakousi pojistku. Získali ji tím, že naléhali na jiného republikána, bývalého prezidenta Theodora Roosevelta (1901-09), aby také kandidoval. Taft sloužil jako Rooseveltův ministr války (1905-09) a byl jím vybrán za nástupce v prezidentském úřadu. Nyní však Roosevelt opět kandidoval. Obhajujíc "nový nacionalismus", Roosevelt řekl: "Můj klobouk je v ringu... brzy začne boj a já jsem připraven bojovat." Byl považován za "antibyznysmana", kvůli nekompromisnímu postoji vůči korporacím a trustům. Jeho návrhy reorganizace vlády byly napadány v Ilumináty kontrolovaných New York Times jako "supersocialismus". Na platformě těchto novin řekl Bull Moose: "Jsme proti takzvanému Aldrichovu návrhu měnového zákona, protože jeho nařízení by vydalo naši měnu a kreditní systém do soukromých rukou a byla by znemožněna účinná veřejná kontrola." Rooseveltovu kampaň ovšem zorganizovali, řídili a financovali Frank Munsey a George Perkins z J. P. Morgan & Co. Stejného plánu, který připravil Tafta o voliče, aby byl zvolen Wilson, bylo využito i při prezidentských volbách v roce 1992. V interview s korespondentkou ABC-TV News, Barbarou Waltersovou roku 1994,  Barbara Bushová řekla, že důvodem proč Bill Clinton porazil prezidenta George Bushe byla kandidatura třetí strany, nezávislého kandidáta H. Rosse Perota.

Ilumináti získali rovněž podporu věčného demokratického prezidentského kandidáta, Williama Jenningse Bryana, kterého nechali napsat dokument odporující Aldrichovu návrhu zákona, aby tak získali podporu platformy demokratické strany. Nezapomínejte, že druhá verze návrhu zákona, připravená na Jekyll Islandu, byla alternativou pro případ, že se veřejnost postaví proti Aldrichovu návrhu zákona. Wilson, aristokrat se socialistickými názory, byl přívržencem nezávislého rezervního systému, protože nedůvěřoval "obyčejným lidem" tvořícím Kongres, avšak veřejně slíbil, že "osvobodí chudé americké občany od ovládání bohatými" a že Amerika bude mít peněžní systém, který nebude pod kontrolou Wall Streetu a mezinárodních bankéřů. V létě roku 1912, když přijal nominaci demokratického kandidáta na úřad prezidenta, řekl: "Koncentrace kontroly kreditů se může kdykoli stát neskonale nebezpečnou svobodnému podnikání." Podle historických záznamů o Federální rezervě způsobila posun Wilsonových názorů "kombinace politické reality, jeho nedostatečné znalosti bankovnictví a financí, a tím, že po zvolení prezidentem zcela spoléhal na své poradce v otázkách měnové politiky."

Rozdělení voličů Demokratické strany umožnilo nejen vítězství Woodrowa Wilsona v prezidentských volbách, ale demokraté navíc získali většinu v obou komorách Kongresu.

DEMOKRAT (Wilson) 435 hlasů volitelů 6 286 214 hlasů lidu; PROGRESSIVE (Roosevelt) 88 hlasů volitelů 4 126 020 hlasů lidu; REPUBLIKÁN (Taft) 8 hlasů volitelů 3 483 922 hlasů lidu.

Předseda bankovního a měnového výboru, republikán Carter Glass z Virginie, se s Wilsonem setkal po volbě, aby společně s H. Parkerem Willisem (děkanem politických věd na Univerzitě George Washingtona) z Národní ligy občanů, připravili návrh zákona, známého jako Glassův návrh, který začal nabývat formy v lednu 1913. Teprve nyní byl uveden do života "plán B" Iluminátů. Národní liga občanů s ústředím v Chicagu již oznámila svou opozici vůči Aldrichovu návrhu zákona. Nyní stály zájmy bank na Wall Street naoko proti Glassovu návrhu, který ve skutečnosti obsahoval zamaskovaný Aldrichův plán.

Klice z Wall Streetu se všeobecně říkalo "peněžní trust". Avšak v úvodníku Wall Street Journalu z roku 1912 se tvrdí, že termín "peněžní trust" se vztahuje jen na J. P. Morgana. Vlna podezření vůči "peněžnímu trustu" vyvrcholila v roce 1912, za vyšetřování vedeného bankovním podvýborem Sněmovny. Odhalilo, že dvanáct bank v New Yorku, Bostonu a Chicagu mělo své lidi v ředitelstvích 134 korporací. Texaský republikán Robert L. Henry prohlásil: "V posledních pěti letech byly finanční zdroje národa koncentrovány v New Yorku, kde nyní dominují více než 75 procenty peněžních zdrojů Ameriky..." George Mc. C. Reynolds, prezident chicagské Continental Bank vypovídal: "Finanční moc nyní spočívá v rukou tuctu mužů..." 
Hrozba ze strany tohoto mocného soukromého bankovního systému měla být završena zřízením Centrální banky.

Aby se vyhnuli zmínce o centralizovaném bankovnictví, sám Wilson navrhl, aby se regionální banky nazývaly "Bankami federální rezervy" a navrhl svolání zvláštního 63. zasedání Kongresu, na němž měl být projednán a schválen zákon o Federální rezervě (Federal Reserve Act). 23. června 1913 přednesl v Kongresu projev o Federální rezervě a pohrozil, že zasedání nerozpustí dokud zákon nebude přijat. Wilson si získal Bryanovu podporu tím, že ho udělal ministrem zahraničí. V říjnu 1913 Bryan řekl, že prezidentovi pomůže "zajistit aby návrh zákona byl přijat co nejdříve."

Glassův návrh zákona (HR7837) byl předložen ke schválení Sněmovně Reprezentantů 26. června 1913. V této opravené verzi není ani zmínky o centralizovaném bankovnictví, jehož se lidé obávali. Věřilo se, že návrh zákona napsal Willis, ale později bylo zjištěno, že ho napsal profesor James L. Laughlin z fakulty politických věd na Columbijské univerzitě, přičemž se snažil, aby předloha nebyla spojována s Bryanovou podporou platformy Demokratické strany. Ve Sněmovně o tom byla 9. září přečtena zpráva, přičemž bylo odkazováno na Bankovní a měnový výbor.

Oklahomský senátor Robert Latham Owen, předseda Bankovního a finančního výboru Senátu, spolu se svými pěti kolegy, vypracoval návrh zákona přístupnějšího návrhům bankéřů. Návrh zákona sepsaný senátorem Gilbertem M. Hitchcockem, demokratem z Nebrasky, volal po vyloučení "zákonné peněžní provize" a požadoval, aby bankovky byly kryty zlatem. Počítal také s veřejným vlastnictvím regionálních rezervních bank, které měly být kontrolovány vládou.

Glassův návrh byl předložen Bankovnímu výboru Senátu a 22. listopadu 1913 byl vrácen zpět k hlavnímu projednání Senátu. Tento návrh zákona byl znám jako Glass-Owenův n. z. Senátor Owen, který byl proti Aldrichovu návrhu zákona, udělal několik úprav jimiž se pokusil zabránit úplnému ovládnutí peněžního systému USA mezinárodními bankéři. Senátor Elihu Root z New Yorku některé z těchto úprav kritizoval a několik bodů bylo pozměněno. Zákon byl schválen Senátem 19. prosince 1913.

Jelikož obě komory schválily různé verze zákona, byl ustaven Konferenční výbor, v němž zasedalo šest demokratů a pouze dva republikáni, aby bylo zajištěno, že jisté části původního návrhu zákona zůstanou nezměněny. Konečná verze byla narychlo připravena bez veřejného slyšení a 23. prosince, dva dny před Vánocemi, kdy už mnoho kongresmanů a tři významní senátoři byli mimo Washington, byl návrh poslán do Sněmovny Reprezentantů, jíž prošel v poměru 298-60, a nato do Senátu, kde prošel poměrem 43-25 (27 senátorů nebylo přítomno nebo se zdrželi hlasování). Hodinu po schválení Senátem Wilson zákon o Federální rezervě podepsal a Ilumináti získali úplnou kontrolu nad americkou ekonomikou. Zlato a stříbro v národních trezorech přešlo do vlastnictví Federální rezervy. Baron Alfred Charles Rothschild (1842-1918), který celý plán vymyslel, nato zosnoval plány na další oslabení finanční struktury naší země.

Přestože Wilson a republikán Carter Glass dostali za úkol protlačit zákon o Federální rezervě Kongresem, hrál hlavní roli při získávání podpory pro jeho přijetí William Jennings Bryan, který později napsal: "Jediná věc v mé veřejné kariéře, které lituji, byla práce na zajištění přijetí zákona o Federální rezervě." Republikán Glass později napsal: "Nikdy jsem si nemyslel, že systém federálních bank může takovým způsobem selhat. Země je ve stavu nenapravitelného bankrotu."

Eustace Mullins v knize The Federal Reserve Conspiracy píše: "Peníze a kreditní zdroje Spojených států byly nyní pod úplnou kontrolou aliance First National Bank J. P. Morgana a Kuhn & Loeb's National City Bank, které byly principiálně oddány zájmům mezinárodních bankéřů, jejichž ústředí se během první světové války přesunulo z Londýna do New Yorku."

Organizační výbor Rezervní banky (Reserve Bank Organization Committee) řízený ministrem financí Williamem Gibbsem McAdoo a ministrem zemědělství Davidem F. Houstonem (který se stejně jako Glass stal ministrem financí za Wilsona), obdržel 100 000 dolarů, aby našel místa pro sídla regionálních rezervních bank. O tento status usilovalo více než 200 měst; jmenovaní uspořádali slyšení v 18 z nich ve speciálně upraveném železničním vagónu, kterým cestovali po celé zemi . 25. října 1914 bylo oznámeno formální zřízení Federálního rezervního systému, který byl oživen v roce 1915.

Plk. House, jehož Wilson nazýval svým "druhým já", protože byl jeho nejbližším přítelem a nejdůvěrnějším poradcem, napsal v roce anonymně novelu s názvem "Philip Dru: Administrator", v níž odhalil způsob, jakým byl Wilson kontrolován. House, který dosud loboval za zavedení centralizovaného bankovnictví, nyní obrátil svou pozornost směrem k odstupňované dani z příjmu. 
Je podivuhodnou náhodou, že inflační měna a odstupňovaná daň z příjmu, požadovaná Centrální bankou, tvoří dva důležité body Komunistického manifestu socializace země.