DĚJINY NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU
David Allen Rivera

Kdo kontroluje peníze, kontroluje svět...

Napoleon řekl: "Pokud je vláda finančně závislá na bankéřích, jsou to oni, a nikoli hlavy států, kdo je pánem situace, protože ruka, která dává je výš než ruka, která bere. Finančníci postrádají vlastenectví a mravnost." 

Karel Marx v Komunistickém manifestu napsal: "Peníze hrají největší roli v určování směru historie." 
Rothschildové brzy zjistili, že když máte pod kontrolou peníze, v podstatě máte pod kontrolou i vše ostatní. Takže pokud někdo křížil jejich politické plány, začali se věnovat pevnějšímu uchopení světových finančních struktur.

V polovině 18. století kolonie (britské državy na půdě dnešních Spojených států) prosperovaly, protože vydávaly vlastní peníze, nazývané "Colonial Scrip", které byly přísně regulované a nevyžadovaly platbu úroků. Když se o tom doslechli bankéři ve Velké Británii, přijal britský parlament zákon, který tuto měnu zakazoval a nutil kolonie používat zadlužené peníze, které vydávali. 

V rozporu s tím, co učí historie, nebyla americká revoluce podnícena odporem proti daním z čaje. Podle Benjamina Franklina k ní došlo proto, že "podmínky se zvrátily tak, že éra prosperity skončila." Řekl: "Kolonie klidně mohly mít nízkou daň na čaj a ostatní věci, kdyby nebylo chudoby, vyvolané nedobrým vlivem bankéřů na britský parlament. Jím vydaný zákon vyvolal nenávist kolonií vůči Velké Británii, což nakonec vedlo k revoluci a válce." 

V roce 1787 dala nová Ústava Kongresu pravomoc "razit mince a regulovat jejich hodnotu" (článek 1, odst. 8). Poté, co se Velká Británie pokusila zničit a dostat pod kontrolu měnu nové vlasti Američanů, uvědomil si Kongres nebezpečí nekrytých nebo papírových peněz uměle vytvořených zákonem. Roku 1775 totiž byly vydány papírové peníze na financování války a zákonodárci nezávislého státu přijali zákony, požadující aby občané tyto peníze přijali jako legální tendr. Protože byly vytvořeny "z ničeho", nebyly kryty drahým kovem, došlo k inflaci. Na konci války stál jeden stříbrný dolar pět set papírových dolarů. 
Zakladatelé proto do článku I, odstavce 10, Ústavy Spojených států napsali: 
"Žádný stát nevstoupí do žádné dohody, aliance nebo konfederace; nebude vydávat listiny zajímacího práva a represe; razit mince; vydávat emise směnek; dělat cokoli se zlatými a stříbrnými mincemi poskytovanými při splácení dluhů; neschválí jakýkoli zákon, který by to umožňoval, zákon ex post facto, nebo zákon poškozující plnění kontraktu, nebo udělovat jakéhokoli šlechtické tituly." 

Alexander Hamilton, Iluminát a agent evropských bankéřů, se do kolonií přistěhoval roku 1772 z britské kolonie Nevis na ostrově Leeward, který je součástí Britských Antil. Vzal si za manželku dceru generála Philipa Schuylera, hlavy jedné z nejvlivnějších newyorkských rodin. Roku 1789 byl jmenován sekretářem Státní pokladny. Hamilton a Robert Morris přesvědčili nový Kongres, aby tato moc nebyla uplatňována doslova, ale aby byla svěřena Severoamerické bance, založené roku 1781, která měla podobnou funkci jako Bank of England. Tehdy měla Amerika zahraniční dluh 12 000 dolarů (půjčila si peníze od Španělska, Francie, Holandska a soukromých německých bank) a domácí (vnitřní) dluh 42 000 dolarů.

V roce 1790 naléhal centralizovanému bankovnictví nakloněný Hamilton na Kongres, aby výhradní pravomoc vydávat peníze udělil soukromě vlastněné společnosti , která by mohla vzít do svých rukou finanční situaci země. Jeho plán volal po tom, aby Kongres vytvořil systém centralizovaného bankovnictví se sídlem v Philadelphii a menšími pobočkami rozmístěnými v důležitých městech země. Byly by užívány k ukládání vládních peněz, výběru daní a vydávání bankovek k pokrytí potřeb financování růstu země. Tato Banka Spojených států měla mít základní kapitál 10 milionů dolarů, z nichž by 4/5 vlastnili soukromí investoři a 1/5 vláda USA. Byla by administrována prezidentem, pětadvacetičlennou radou ředitelů, dvaceti členy zvolenými akcionáři a pěti členy volenými vládou.

Centrální bankovnictví inicioval mezinárodní bankéř William Paterson v roce 1691. Získal zakládací listinu pro Bank of England, která podrobila kontrole britské peníze v soukromně vlastněné společnosti, která měla právo vydávat poukázky splatné na požádání proti záruce bankovních půjček Britské koruně. Jednou z prvních transakcí byla půjčka 1,2 milionu na 8% úrok Vilému Oranžskému, která měla pomoci zaplatit výdaje jeho války s francouzským králem Ludvíkem XIV. 
Paterson tehdy řekl: "Banka má užitek z úroků ze všech peněz, které vytváří z ničeho." 
Reginald McKenna, britský kancléř státní pokladny, o 230 let později: "Banky mají schopnost vytvářet a vytvářejí peníze... A ti, kdo mají pod kontrolou kredity národa, řídí politiku vlády a ve svých rukou drží osud lidu."

Hamiltonovy elitářské názory a skutečný důvod, proč chtěl zavést centrální bankovnictví, vysvítá z výroku: "Všechny komunity se dělí na menšinu a většinu. Ti první jsou bohatí a urození, ti druzí jsou masou lidu. Lid je neukázněný a vrtkavý; zřídka kdy je schopen posoudit nebo zjistit pravdu."

V roce 1791 Jefferson řekl: "Abychom ochránili naši nezávislost, nesmíme našim vládcům dovolit, aby nás uvrhli do neustálých dluhů. Kdybychom do takových dluhů zabředli, museli bychom platit daně z našeho jídla a pití, z našich nezbytností a našeho pohodlí, z naší práce i zábavy. Když budeme schopni zabránit vládě v plýtvání pracovní silou lidu pod záminkou, že je to pro jeho dobro, bude šťasten." 
Přestože se Thomas Jefferson a James Madison (pozdější 4. prezident USA, 1809-17) proti návrhu Hamiltonem požadovaného zákona postavili, George Washington ho 25. února 1791 podepsal a Alexander Hamilton se stal velmi bohatým mužem. On a Aaron Burr pomohli založit banku Manhattan Co. v New York City, která se vyvinula ve velmi prosperující instituci. Později byla kontrolována podíly banky Warburg-Kuhn-Loeb a v roce 1955 splynula s Rockefellerovou Chase Bank. Tak vznikla Chase Manhattan Bank.

Když se Jefferson stal prezidentem (1801-09), postavil se proti bance jako protiústavní instituci, a když měla být zakládací listina v roce 1811 obnovena na dalších 20 let, bylo to zamítnuto. Nathan Rothschild, hlava Bank of England, rozpoznal americký potenciál, poskytl několika státům půjčky a stal se tím vlastně oficiálním evropským bankéřem vlády USA. Protože podporoval vytvoření Bank of the United States, pohrozil: "Buď bude pověřovací listina obnovena, nebo se Spojené státy ocitnou v nejkatastrofálnější válce." Pak britským vojskům přikázal "dát drzým Američanům lekci a udělit jim opět statut kolonie." To v roce 1812 vyvolalo druhou válku s Anglií a napomohlo obnovení Bank of the United States. Válka zvedla národní dluh ze 45 na 127 milionů dolarů.

Jefferson napsal Jamesu Monroeovi (později 5. prezident USA, 1817-25) v lednu 1815: "Nadvláda, kterou bankovní instituce získaly nad našimi občany, musí být buď zlomena, nebo ona zlomí nás." V roce 1816 psal Jefferson Johnu Tylerovi (10. prezident USA, 1841-45): "Pokud americký lid dovolí soukromým bankám řídit vydávání měny pomocí inflace a deflace, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, připraví lid o všechen majetek a jejich děti se probudí jako bezdomovci na kontinentě dobytém jejich předky... Vím že bankovní instituce jsou pro naše svobody nebezpečnější než jakékoliv armády... Moc by měla být odňata bankám a vrácena vládě, jíž po právu náleží."

10. května 1816 podepsal prezident James Madison návrh zákona, který vytvořil druhou Banku Spojených států. Inflace, těžké zadlužení a nepřítomnost subjektu vybírajícího daně, to byly některé důvody k jejímu založení. Zakládací listina umožňovala bance fungovat dalších 20 let, navýšit kapitál na 35 milionů dolarů, opravňovala ji k vytváření poboček a k vydávání bankovek o hodnotě ne menší než 5 dolarů. Nová banka nyní měla moc "řídit celou finanční strukturu země." Tuto banku řídili Ilumináti prostřednictvím nastrčených osob, jako byl John Jacob Astor, Stephen Girard a David Parish (agent vídeňské větve Rothschildovy rodiny).

V roce 1819 byla Banka Spojených států prohlášena výrokem soudce Nejvyššího soudu Johna Marshalla (zednář) za konstituční instituci. Jeho výrok zněl, že pravomoc vytvořit banku má Kongres.

Lidé viděli, jaká je skutečná moc této banky, a to vedlo voliče k tomu, aby v roce 1828 zvolili prezidentem Andrew Jacksona, jehož slogan zněl: "Nechť vládne lid." Jackson tvrdil: "Má-li Kongres podle Ústavy právo vydávat papírové peníze, bylo mu toto právo dáno proto, aby ho používal a ne proto, aby ho delegoval na jednotlivce nebo společnosti." Jackson řekl, že řízení centrální banky "bylo prováděno několika jednotlivci nezávisle na vládě, kteří získali kontrolu nad pracovní silou a příjmy většiny lidí." 
Během prezidentské kampaně v roce 1828 Jackson při projevu na adresu skupiny bankéřů řekl: "Jste doupě zmijí. Mám v úmyslu vaše hnízdo vypálit a s pomocí Boží ho vypálím." A pokračoval: "Kdyby lidé pochopili, do jaké míry je náš peněžní a bankovní systém nespravedlivý, do rána by byla revoluce." Jackson prohlásil, že kdyby Centrální banka měla pokračovat v kontrole "měny, v získávání našich veřejných peněz a držení tisíců občanů v závislosti, bylo by to strašnější a nebezpečnější než všechny námořní a pozemní síly nepřítele..."

Po špatném finančním hospodaření svého prvního prezidenta, bývalého ministra námořnictva kapitána Williama Jonese, byla Banka nucena stáhnout půjčky a prohlásit je za propadlé, což působilo bankroty, zhroucení cen, nezaměstnanost a krizi. Avšak Bance se začalo dařit v rukou nového prezidenta, finančníka Nicholase Biddleho (1786-1844), který požádal Kongres o obnovení smlouvy už v roce 1832, tedy čtyři roky před vypršením stávající smlouvy. 
Návrh zákona na novou smlouvu prošel Senátem poměrem 28-20 a Dolní komorou poměrem 107-85 a každý věděl, jak se zachová Jackson. Biddle vyhrožoval: "Když ho Jackson bude vetovat, já budu vetovat jeho!" Jackson smlouvu vetoval a Banku v roce 1832 zrušil. Nařídil sekretáři Státní pokladny, aby odstranil všechny vklady vlády z amerických bank a uložil je do státních bank. 8. ledna 1835 Jackson zaplatil poslední splátku národního dluhu - byl to jediný okamžik v dějinách, kdy byl národní dluh Spojených států redukován na nulu a byly schopny nahromadit přebytek 35 milionů dolarů, které byly rozděleny jednotlivým státům. Nicholas P. Trist, prezidentův osobní tajemník, řekl: "Toto je koruna slávy Andrew Jacksona a nejdůležitější služba, jakou kdy své vlasti prokázal." Boston Post ho přirovnal k Ježíši, který vyhnal penězoměnce z chrámu.

Mluvčí Dolní sněmovny James K. Polk (který se roku 1845 stal 11. prezidentem USA), řekl: "Banka Spojených států se stala velkým a nezodpovědným rivalem moci vlády." Banka ovšem pokračovala v činnosti až do roku 1836 a Byddle, který si chtěl zchladit žáhu, ji použil k narušení ekonomiky omezením půjček a zvýšením množství peněz v oběhu. Jackson se stal prvním prezidentem Spojených států, který byl cenzurován "za odstranění vkladů vlády z Banky spojených států bez výslovného schválení Kongresem Spojených států" (v březnu 1834). Je zcela zřejmé, že to udělal z důvodu "zneužití a korupce" Banky. Tuto cenzuru později, v roce 1837, zrušil Senát. Bankéři ovšem neustále pokračovali v pokusech o obnovu banky. Prezident John Tyler v roce 1841 vetoval dva návrhy zákona, které měly Banku Spojených států vzkřísit.

V roce 1837 poslali Rothschildové do Ameriky dalšího ze svých agentů. Jmenoval se August Belmont (pravým jménem August Schonberg, příbuzný Seligmanovy rodiny z Frankfurtu). Roku 1829 začal jako patnáctiletý chlapec pracovat pro banku ve Frankfurtu a projevil se jako finanční génius. V roce 1832 byl povýšen a působil v bance v Neapoli, takže mohl být plně začleněn do mezinárodního bankovnictví. Uměl plynně anglicky, francouzsky a italsky. Jeho posláním bylo vyvolat finanční potíže v bankách na jihu. Řídil banku v New York City a stal se vedoucí postavou ve finančních kruzích tím, že skoupil vládní obligace a později se stal finančním poradcem prezidenta.

V roce 1857 se Ilumináti sešli v Londýně, aby rozhodli o osudu Ameriky. Chtěli vyvolat incident, který by si vyžádal založení centrální banky. Tímto incidentem měla být válka, protože války jsou drahé a vlády si na ně musí půjčovat. Kanada a Mexiko nebyly dostatečně silné, jak ukázala porážka u Santa Anny v Texasu rok předtím; Anglie a Francie byly příliš daleko a Rusko neměli pod kontrolou, takže se rozhodli použít hesla "Rozděl a panuj." a rozdmýchali konflikt mezi americkým Severem a Jihem. Sever anektovaný Kanadou se měl stát britskou kolonií kontrolovanou Lionelem Rothschildem, zatím co Jih měl být dán francouzskému Napoleonu III. a přejít pod kontrolu Jamese Rothschilda.

K vyvolání pohybu vedoucímu k vystoupení Jihu z Unie použili Ilumináti Rytířů zlatého kruhu. Tento řád založil v roce 1854 George W. L. Bickley, aby rozšířil od státu ke státu rasové napětí, přičemž vhodně využil otroctví. Mezi účastníky války byli Jefferson Davis, John Wilkes Booth a Jesse James (1847-1882, zednář, který po loupežích zlata bankám a důlním společnostem zakopal téměř 7 miliard dolarů ve zlatě v západních státech, doufaje, že tímto zlatem bude financovat druhou občanskou válku). Ozbrojenou silou Rytířů byl Ku-Klux-Klan, vytvořený v roce 1867. Státy odtržené od Unie se sjednotily do Konfederace amerických států, což znamenalo, že si udržovaly nezávislost; kdyby Jih vyhrál byl by každý z nich nezávislou zemí. Abraham Lincoln informoval lid, že "kombinace, příliš mocná, než aby mohla být potlačena běžnou vládní mašinérií v mírových podmínkách, předpokládala kontrolu různých jižních států." Zablokoval námořní přístavy, aby přes ně nemohly přicházet evropské dodávky.

Rothschildové financovali Sever prostřednictvím emisarů Augusta Belmonta, Jaye Cookeho (pověřeného tím, aby spolu s Belmontem prodával obligace Unie v Evropě), J. a W. Seligmana a Speyera & Co. 
Judah P. Benjamin (l811-84) z právní firmy Slidell, Benjamin and Conrad v Louisianě, byl Rothschildovým agentem, který se v roce 1862 stal ministrem zahraničí Konfederace. Jeho partner, John Slidell (strýc manželky Augusta Belmonta), byl velvyslancem Konfederace ve Francii. Slidellova dcera si ve Frankfurtu vzala za manžela barona Fredericka D'Erlanger, který byl příbuzným Rothschildů a jednal jejich jménem. Slidell byl představitelem Jihu, který si půjčoval peníze od D'Erlangerse, aby mohl financovat jižanskou Konfederaci.

Koncem roku 1861 poslala Velká Británie do Kanady 8 000 vojáků a v roce 1862 přistála britská, francouzská a španělská vojska v mexickém Vera Cruz, údajně proto, aby vybrala mexické dluhy. V dubnu 1861 sdělil ruský velvyslanec v Americe své vládě: "Anglie využije první příležitosti, aby uznala odpadlé státy a Francie ji bude následovat." 10. června 1863 francouzský generál Elie- Frederic Forey, s pomocí 30 000 francouzských vojáků dobyl Mexico City a měl pod kontrolou většinu země. Prostřednictvím svých zástupců v Paříži a v Londýně ruský car Alexandr II. zjistil, že Konfederace nabídla Napoleonovi III. Louisianu a Texas, pokud svá vojska pošle proti Severu. Rusko již naznačilo svou podporu Lincolnovi, ale chtělo něco víc, když pošle své silné námořnictvo bránit zemi. 1. ledna 1863 vydal Lincoln jako gesto dobré vůle Deklaraci o zrovnoprávnění, s cílem osvobodit otroky, podobně jako ruský car v roce 1861 osvobodil nevolníky. 8. září 1863 poslal na žádost prezidenta Lincolna a ministra zahraničí Williama H. Sewarda, Alexandr do San Francisca a New Yorku ruskou flotilu s nařízením "být připraveni bojovat proti každé mocnosti a přijímat rozkazy pouze od Abrahama Lincolna."

Lincoln řekl: "Privilegium vytvářet a vydávat peníze je nejen svrchované a neodvolatelné právo, ale je také největší tvořivou příležitostí vlády. Přijetím těchto principů ušetří daňoví poplatníci nesmírné sumy peněz, které by jinak zaplatili na úrocích." V únoru a březnu 1862 a v březnu 1863 získal Lincoln schválení Kongresu, které umožnilo státu vypůjčit si od lidu 450 milionů dolarů prodejem obligací, neboli "zelených bankovek", aby mohl zaplatit Občanskou válku. Ty nebyly splatné až do roku 1865, kdy mohly být tři papírové dolary směněny za jeden stříbrný. Lincoln tak vyřešil americkou finanční krizi bez pomoci mezinárodních bankéřů. 
London Times později o Lincolnových zelených bankovkách napsal: "Jestliže by zlomyslná finanční politika, která má svůj původ v Severní Americe během poslední války, měla zakořenit, pak by vláda mohla vydávat vlastní peníze bez nákladů. Splatila by dluhy a prosperovala způsobem, který nemá v historii vlád civilizovaného světa obdoby. Mozky a bohatství všech zemí půjdou do Severní Ameriky. Taková vláda musí být zničena, neboť jinak zničí všechny monarchie světa." Německý kancléř Bismarck o Lincolnovi v roce 1876 řekl: "On získal od Kongresu právo půjčit si peníze od lidí prodejem obligací Států... a vláda i národ tak unikli komplotu zahraničních finančníků. Ti okamžitě pochopili, že Spojené státy uniknou jejich sevření. To vysvětluje Lincolnovu smrt."

Před Lincolnovou administrativou byly soukromé komerční banky schopny vydávat papírové peníze, zvané "state bank notes" (bankovky státní banky), což ale skončilo přijetím Zákona o národním bankovnictví v roce 1863, který zakazoval vytvářet peníze jednotlivým státům. Jakožto předchůdce Zákona o federální rezervě, odstartoval proces rušení splatitelné měny. Systém soukromých bank získával zakládací listiny od federální vlády, která jim dávala oprávnění k vydávání bankovek Národní banky (National Bank Notes). To dávalo bankám moc kontrolovat finance a úvěry v zemi a zajišťovalo centralizované bankovnictví pod federální kontrolou v době války. Umělá panika vytvořená mezinárodními bankéři předtím zničila 1792 státních a 177 soukromých bank, 47 záložen, 13 úvěrových společností a 16 zastaváren.

Salmon P. Chase, Lincolnův sekretář Státní pokladny (1861-64) veřejně prohlásil: "Má role při podpoře přijetí Zákona o národním bankovnictví byla největší finanční chybou mého života. Vytvořil se monopol poškozující zájmy naší vlasti. Měl by být zrušen, ale než toho bude moci být dosaženo, budou na jedné straně sešikováni lidé a na druhé bankéři, k boji, jaký tato země ještě neviděla."

Lincoln řekl: "Moc peněz se v době míru přiživuje na národu a v dobách protivenství proti němu strojí spiknutí. Je despotičtější než monarchie, nestoudnější než samovláda, sobečtější než byrokracie. V blízké budoucnosti vidím příchod krize, která mě znervózňuje a vyvolává u mě obavy o bezpečnost mé vlasti. Na trůn byly posazeny korporace, bude následovat éra korupce na vysokých místech a moc peněz v zemi se bude snažit rozšířit svou vládu tím, že bude pracovat na předsudcích lidu, dokud nebude bohatství této země soustředěno v rukou několika lidí a Republika bude zničena... V této chvíli se bojím o osud své vlasti víc než kdykoli předtím, dokonce víc než v dobách války."

Dne 14. dubna 1865 byl Linciln zastřelen Johnem Wilkesem Boothem a tentýž večer podnikli jeho spoluspiklenci neúspěšný pokus o atentát na Sewarda. V roce 1866 došlo k prvnímu pokusu o atentát na cara Alexandra II. a v roce 1881 byl car zabit explozí bomby.

V Boothově kufru byla nalezena kódovaná zpráva a klíč k tomuto kódu se našel mezi majetkem Judaha Benjamina. Benjamin poté uprchl do Anglie, kde zemřel. Vždy se vědělo, že Lincolnova smrt byla výsledkem nějakého většího spiknutí. Avšak nikdo si neuvědomil, jak hluboké a dalekosáhlé bylo. V roce 1974 našli badatelé mezi dokumenty Lincolnova ministra války Edwina Stantona dopisy, popisující spiknutí. Byly adresovány buď přímo Stantonovi, nebo jím byly zadrženy. Našli rovněž 18 stran, které zmizely z Boothova deníku, a které odhalují jména 70 lidí (některá z nich byla kódovaná) přímo nebo nepřímo zapojených do původního plánu Lincolna unést. Mimo Stantona byli do spiknutí zapleteni Charles A. Dana, náměstek ministra války (a člen Iluminátů) a major Thomas Eckert, šéf telegrafního úřadu Ministerstva války.

Poznámky a kódované dokumenty plukovníka Lafayette C. Bakera, šéfa National Detective Police, podrobně popisují plány na Lincolnův únos a spiknutí za účelem atentátu a následného zametání stop. Komplot zahrnoval skupinu farmářů z Marylandu; skupinu z řad Konfederace, včetně Jeffersona Davise (prezidenta Konfederace) a Judaha Benjamina (konfederačního ministra války a ministra zahraničí), zájmovou skupinu bankéřů a průmyslníků Severu, včetně Jaye Cookea (finančníka z Philadelphie, Henryho Cookea (bankéře z Washingtonu, D.C.), Thurlowa Weeda (vydavatele novin z New Yorku) a skupinu radikálních republikánů, kteří nechtěli aby se Jih znovu spojil se Severem, ale chtěli státy na severu kontrolovat jako vojenská teritoria. Patřili k nim i ohijský senátor Benjamin Wade, senátor Zechariah Chandler z Michiganu a senátor John Conness z Kalifornie. 
Všechny tyto skupiny spojily své úsilí a nakonec použily herce Johna Wilkese Bootha, vášnivého zastánce Konfederace. Původní plán volal po únosu Lincolna, viceprezidenta Andrew Johnsona a ministra zahraničí Sewarda. National Detective Police jejich plán odhalila a informovala Stantona. Pokus o únos, naplánovaný na 18. ledna 1865, selhal.

James William Boyd, tajný agent Konfederace a válečný zajatec uvězněný ve Starém vězení Kapitolu, byl využíván Národní vyšetřovací policií (National Detective Police) k hlášení o aktivitách zajatců a měl také informovat o nepoctivých strážných. Vypadal podobně jako Booth a ironií osudu měl i stejné iniciály. Stanton ho propustil a Boyd převzal velení ve spiknutí Seveřanů, do nějž byla zapojena policie a ministerstvo války. Zástupci Severu chtěli Lincolna zabít, zatímco jižan Booth ho chtěl unést a využít jako rukojmí, aby dosáhl propuštění válečných zajatců Konfederace.

Booth v březnu dvakrát selhal a nakonec své snažení završil zastřelením Lincolna ve Fordově divadle. Boyd, který byl varován, že by z toho mohl být obviněn chtěl uprchnout do Marylandu. Byl obviněn z útoku na Sewarda, ale nebyla to pravda. Boyd byl jedním z těch, kdo byli zastřeleni na Garettově farmě, a byl identifikován jako Booth. Policie a Stanton zjistili, že to byl ve skutečnosti Boyd až poté, co bylo národu oznámeno, že to byl Booth. Jediná fotografie Boydova mrtvého těla se nalezla ve Stantonově sbírce. Tělo převezl plukovník Lafayette Baker na starý hřbitov Arsenal Penitentiary, kde byl pohřben na neznámém místě pod betonovou deskou.

Baker a detektivové Luther a Andrew Potter věděli, že případ není uzavřen. Měli najít Bootha a zabránit mu v tom, aby promluvil. Sledovali jeho stopu do New Yorku a později do Kanady, Anglie a Indie. Údajně předstíral vlastní smrt a vrátil se do Spojených států, kde v Enidu, v Oklahomě, na smrtelné posteli odhalil svou pravou totožnost. Povolaný majitel pohřebního ústavu tělo místo pohřbu mumifikoval a uchovalo se podnes.

Baker přerušil vztahy se Stantonem, propuštěným z armády i místa šéfa tajné služby v roce 1866. V roce 1867 ve své knize History of the U.S. Secret Service připustil, že odevzdal Boothův deník Stantonovi, a při jiné příležitosti potvrdil, že deník byl neporušený, když byl v jeho vlastnictví. To znamená, že některé stránky odstranil Stanton aby zakryl pravdu, protože chybějící listy byly nakonec nalezeny v jeho sbírce.

Prezident Andrew Johnson vyhlásil 29. května 1865 amnestii aby zemi znovu sjednotil. Bylo vyhlášeno, že Jih není zodpovědný za způsobený dluh, že všechny zákony o odchodu z Unie pozbývají platnost a že otroctví bude zrušeno. Není třeba říkat, že Rothschildové, kteří Jih bohatě financovali, přišli o spoustu peněz. Mimoto, podpora ze strany ruské flotily stála zemi 7,2 milionu dolarů. Johnson neměl ústavní pravomoc k tomu aby dal peníze cizí vládě, a tak byla v dubnu 1867 připravena dohoda o koupi Aljašky od Rusů. Byla označena jako "Sewardovo bláznovství", protože se zdálo, že Seward koupil bezcenný kus země, ale vlastně šlo o kompenzaci za účast ruského námořnictva v Občanské válce. V srpnu 1867 Johnson při pokusu odstranit Stantona z úřadu selhal a v únoru 1868 na něho podal Stanton a radikální Republikáni žalobu. Johnson byl obviněn z pokusu o odstranění Stantona bez souhlasu Senátu, za zradu Kongresu, a že je, řečeno obecným jazykem, "sprostý a neschopný" jako vůdce národa.

Senátor Benjamin F. Wade, dočasný předseda Senátu, který se při prezidentských volbách umístil na druhém místě, si byl Johnsonovým sesazením tak jist, že už sestavil nový kabinet. Stanton v něm měl být sekretářem Státní pokladny (ministrem financí). 26. května hlasovalo 35:19 pro sesazení Johnsona a chyběl jediný hlas k dosažení dvoutřetinové většiny, nutné k jeho sesazení. Plukovníka Lafayette Bakera, který vyhrožoval odhalením spiknutí, pomalu otrávili; zemřel v roce 1868.

Dvacátý prezident Spojených států James A. Garfield si rovněž uvědomoval od bankéřů hrozící nebezpečí, když řekl: "Kdo ovládá peníze národa, ovládá národ." Byl na něho spáchán atentát v roce 1881, v prvním roce jeho působení v úřadu prezidenta.

V roce 1877 vytvořila skupina farmářů texaského okresu Lampasas skupinu nazvanou "Rytíři naděje". Zajímala se o "finanční moc koncentrovanou do rukou několika jednotlivců". Později se přejmenovali na Farmářskou alianci, vytvořili v Texasu 120 organizací a v roce 1887 se hnutí rozšířilo i do Dakoty a Severní a Jižní Karolíny. V roce 1890 tito populisté dokonce ze svých řad volili guvernéry a kongresmany. Obhajovali progresivní daň z příjmu, železnice, komunikace a korporace regulované federální vládou, právo zakládat odborové svazy, zprostředkující roli vlády při stabilizaci padajících cen komodit a zavedení úvěrových programů. Byli proti zlatému standardu a zemskému systému soukromých bank s centrem na Wall Streetu. Byli zaujati Lincolnovými "zelenými bankovkami", kvůli jejich schopnosti přizpůsobit se potřebám ekonomiky. Chtěli, aby emise peněz byly pod kontrolou volených zástupců a ne finančních zájmů Wall Streetu. Vytvořili Lidovou stranu a v roce 1892 nominovali vlastního nezávislého kandidáta. V roce 1896 podporovali kampaň Demokrata Williama Jenningse Bryana, kterého nakonec porazil McKinley, čímž populistické hnutí skončilo. Toto politické hnutí ovšem bylo hybnou silou úvah, z nichž nakonec vznikl zákon o federální rezervě.

ZÁKON O FEDERÁLNÍ REZERVĚ

Konec Občanské války v roce 1865 rozptýlil naděje Iluminátů na kontrolu U.S. finančního systému, jak se jim podařilo ve většině evropských zemí. Rothschildové tedy pozměnili svůj plán na finanční převrat. Namísto jeho stržení shora, začali podkopávat základy peněžního systému Spojených států. Nástrojem zkázy byl mladý přistěhovalec jménem Jacob Schiff.

Linii Schiffovy rodiny, která dokonce tvrdila, že pochází z linie krále Šalomouna, lze vysledovat až do 14. století. Jacob Schiff se narodil roku 1847 ve Frankfurtu, kde byl jeho otec, rabín Moses Schiff, úspěšným makléřem na frankfurtské burze. V roce 1865 přišel do Ameriky a roku 1867 spolu s Henrym Budgem a Leo Lehmannem vytvořil vlastní makléřskou firmu. Po jejím krachu se vrátil do Německa. Stal se manažerem Deutsche Bank v Hamburku, kde se setkal s Moritzem Warburgem (1838-1910) a Abrahamem Kuhnem, který poté, když pomohl založit firmu Kuhn & Loeb v New Yorku, odešel do důchodu.

Kuhn a Loeb byli němečtí židé, kteří přišli do Spojených států před rokem 1850. V 50. letech dali dohromady své úspory a otevřeli si obchod v Lafayette, v Indianě, který sloužil kolonistům cestujícím na Západ. Podobné obchody zřídili i v Cincinnati a St. Louis. Později ke svému obchodnímu snažení přidali zastavárnu a půjčování peněz. V roce 1867 založili velmi známou bankovní firmu. V roce 1873 koupil 26letý Jacob Schiff s finanční podporou Rothschildů podíl ve firmě Kuhn & Loeb v New York City a v roce 1875 se stal plnoprávným partnerem. Vydělal miliony financováním železnic a stal se jejich manažerem, což mu umožnilo spolu se partnerem Edwardem Henrym Harrimanem vydělat železnicí největší jmění na světě. Vzal si za manželku nejstarší dceru Solomona Loeba, Terezu, a nakonec vyplatil Kuhnův podíl. 
Pro všechny záměry a účely byl jediným vlastníkem firmy, známé jako Kuhn, Loeb & Company, zastupující ve Spojených státech Rothschildovy zájmy.

Ačkoli byl hlavou amerického finančního světa John Pierpont Morgan (l837-1913), špičkový americký Rothschildův zástupce, Schiff rychle získával rozhodující vliv distribucí žádoucích evropských emisí akcií a dluhopisů během průmyslové revoluce. Vedle železničního impéria Edwarda H. Harrimana, financoval Standard Oil Johna D. Rockefellera (1839-1937) a ocelové impérium Andrewa Carnegieho (1835-1919). Na přelomu století byl Schiff, pevně usazený v bankovní komunitě, připraven naplnit svou roli klíčové osoby v plánu Iluminátů na kontrolu ekonomického systému Spojených států, oslabení křesťanství, vytváření rasového napětí a rekrutování lidí vhodných pro zvolení do Kongresu a jmenování do různých vládních agentur.

V roce 1636 opustili svého otce Miles, John a James Morganové, kteří přistáli v Massachusetts, aby pokračovali v rodinném řemesle - výrobě postrojů. Joseph Morgan (děd J. P. Morgana), úspěšný obchodník s nemovitostmi, podporoval založení Banky Spojených států. Junius Spencer Morgan (otec J. P. Morgana) byl partnerem bostonské bankovní firmy J. M. Beebe, Morgan & Co. a stal se partnerem londýnské George Peabody & Co. Když Peabody zemřel, převzal ji a stala se z ní firma J. S. Morgan & Co.

John Pierpont Morgan, nebo - jak byl lépe znám - J. P. Morgan, se narodil 17. dubna 1837. V roce 1860 se zprvu stal zástupcem svého otce v New Yorku. V roce 1862 již ale měl vlastní firmu, známou pod názvem J. Pierpont Morgan & Co. V roce 1863 tuto firmu zlikvidoval a stal se partnerem Charlese H. Dabneye (který zastupoval George Peabody & Co.) a založili firmu, známou jako Dabney, Morgan & Co. Později se spojili s Anthonym J. Drexelem (synem zakladatele nejvlivnějšího bankovního domu v Philadelphii) ve firmu s názvem Drexel, Morgan & Co. Morgan se takto stal partnerem philadelphské Drexel & Co. 
Roku 1869 se Morgan a Drexel setkali s Rothschildy v Londýně a prostřednictvím společnosti Northern Securities Corporation začala konsolidace moci a vlivu Rothschildů ve Spojených státech. Morgan tak pokračoval v partnerství, které začalo, když jeho otec fungoval jako dvojitý agent pro Rothschildy a vládu USA.

Za občanské války prodal J. P. Morgan armádě Unie vadné karabiny, a byly to vládní peníze za tyto pušky, které pomohly na nohy jeho Guaranty Trust Co. v New Yorku. V roce 1880 začal financovat a reorganizovat železnice. Po smrti jeho otce v roce 1890 a Drexelově úmrtí o tři roky později Dočasný národní ekonomický výbor odhalil, že J. P. Morgan vlastnil pouze 9,1% akcií své vlastní firmy. George Whitney vlastnil 1,9% a H. B. Davison držel 1,2%, avšak Charles W. Steele Estate držel 36,6% a Thomas W. Lamont (jehož syn, Corlis Lament, byl aktivním komunistou) měl 34,2%. Badatelé věří, že Ilumináti kontrolovali společnost prostřednictvím těchto podílů.

V roce 1901 koupil Morgan obrovské ocelárny Andrewa Carnegieho za 500 milionů dolarů, aby spojil největší ocelářské společnosti do jedné velké společnosti, známé pod jménem United States Steel Corporation (v níž po nějakou dobu byli hlavními akcionáři Rockefellerové).

V proslovu otištěném v Kongresovém záznamu z 30. listopadu 1941, senátor Norris řekl: "J. P. Morgan za asistence a spolupráce několika propojených korporací, které mají vliv v celých Spojených státech, kontrolují každou železnici v zemi. Mají pod kontrolou prakticky každou veřejnou službu, kontrolují doslova tisíce společností, kontrolují všechny velké pojišťovací společnosti. Pane prezidente, postupně přichází doba, pokud jsme tohoto bodu již nedosáhli, kdy podnikání v zemi kontrolují muži, kteří by se dali spočítat na prstech jedné ruky, a protože tito lidé mají pod kontrolou peníze národa rozsah této kontroly rychle roste."

Morganův dům se rozrostl v roce 1959, když se Guaranty Trust Co. z New Yorku spojil s J. P. Morgan & Co., aby vytvořili Morgan Guaranty Trust Co. Společnost měla v zemi čtyři pobočky a zahraniční pobočky v Londýně, Paříži, Bruselu, Frankfurtu, Římě a Tokiu. Pod jejich kontrolou je také firma Morgan, Stanley & Co.

Paul Moritz Warburg (1868-1932) a jeho bratr Felix (1871-1937) přišli do Spojených států z Frankfurtu v roce 1902 a koupili si podíl ve firmě Kuhn, Loeb & Co. s finančním krytím Rothschildů. Byli vyškoleni v rodinném bankovním domě M. M. Warburg & Co. (řízeném jejich otcem Moritzem M. Warburgem, 1838-1910), v Rothschildově spřízněné bance ve Frankfurtu, Hamburku a Amsterodamu, založené roku 1798 jejich velkým předkem. Paul (který prý po sobě zanechal více než 2,5 milionů dolarů) si vzal za manželku Ninu Loebovou, dceru Solomona Loeba (mladší sestru Schiffovy manželky), zatímco Felix se v březnu 1895 oženil s Friedou Schiffovou, dcerou Jacoba Schiffa.

Jejich bratr Max (1867-1946), hlavní finančník Ruské revoluce (který ve funkci šéfa zpravodajství německé tajné služby pomohl Leninovi dostat se z Německa do Ruska v zapečetěném vlaku) a později i Hitlera, řídil banku v Hamburku až do roku 1938, kdy nacisté začali uplatňovat svou rasistickou politiku vůči židům. Nacisté nechtěli aby židé řídili banky, takže se banka přejmenovala na Brinckmann, Wirtz & Co. Po 2. světové válce se vrátil do jejího čela bratranec Eric Warburg a v roce 1970 se banka přejmenovala na M. M. Warburg, Brinckmann, Wirtz & Co. Siegmund Warburg, Ericův bratr, založil bankovní firmu S. G. Warburg & Co. v Londýně a v roce 1956 převzal banku bratří Seligmanů.
Warburgové jsou dalším dobrým příkladem toho, jak Ilumináti umí kontrolovat obě válčící strany. Zatím co firma Paula Warburga Kuhn, Loeb & Co. (která měla pět zástupců na americkém ministerstvu financí) pomáhala v 1. světové válce financovat Spojené státy, jeho bratr Max financoval prostřednictvím M. M. Warburg and Co. Německo. 

Paul a Felix Warburgové byli muži vyslaní do Ameriky Rothschildy, aby zde lobovali za přijetí zákona o centrální bance v Kongresu. Plukovník Ely Garrison (finanční poradce prezidenta Theodora Roosevelta a Woodrowa Wilsona) v knize Roosevelt, Wilson and the Federal Reserve Act napsal: "Pan Paul Warburg je muž, který prosadil Zákon o federální rezervě poté, co Aldrichův plán vzbudil velký celonárodní odpor a opozici. Tvůrcem obou plánů byl Alfred Rothschild z Londýna." 
Profesor E. R. A. Seligman, šéf katedry ekonomie na Kolumbijské univerzitě, v předmluvě k Warburgově eseji o centralizovaném bankovnictví napsal: "Zákon o federální rezervě je více prací pana (Paula) Warburga než kohokoli jiného v této zemi."
V roce 1903 poslal Paul Warburg Schiffovi memorandum, v němž popsal aplikaci evropského systému centralizovaného bankovnictví na americký peněžní systém. Schiff ho potom poslal Jamesu Stillmanovi, prezidentu National City Bank v New York City. Warburg promoval na univerzitě ve Frankfurtu v roce 1886 a studoval anglické metody centralizovaného bankovnictví, zatímco pracoval na londýnské burze. V roce 1891 studoval francouzské metody bankovnictví a v letech 1892-93 cestoval po světě, aby studoval aplikace bankovnictví a stal se v tomto oboru přední světovou autoritou. Je zajímavé, že centralizovaným bankovnictvím se zabývá pátý bod Komunistického manifestu z roku 1848.